Ivan Hartl: všechno je jinak

Vždycky dělal věci po svém, nebál se být vidět a kvůli cílům, které si vytkl, odmítnout jistotu, pohodlí a „normální život. Ivan Hartl byl aktivní v Československu i v britském exilu. Kvůli podpoře české kultury byl ochoten ztratit střechu nad hlavou. A kvůli svým dlouhým dredům se zase smířil s tím, že je v Londýně 80. let nezaměstnatelný. Originál z pražských Holešovic a jeho cesta proti proudu.
Dredy musí nosit omotané kolem pasu, jinak by je coural na zemi. Rozhovor na diktafon si kontroluje vlastní kamerou a není pro něj důležité, že v ní nemá baterky. Stýská se mu po Praze, ale žít tu nechce. Přednost dává nejisté existenci v Londýně. Neřeší věci, kterýma si běžný člověk dávno zacpal hlavu, důležitější je, zda si bude moct po padesáti letech dát zase bramborák. A nad ním vyprávět o svém brožovaném životě.
Narodil se v pražských Holešovicích na konci války, rodiče se záhy rozvedli, spolu s bratry vyrůstal jen s maminkou a babičkou. „Moje matka bojovala na barikádách! Byla při tom zraněna, v důsledku čehož se nemohla stát muzikantkou, neboť do té doby hrála výborně na piáno. Nakonec dělala učitelku. Po roce 48 ji z učitelství vykopli, byla ten typ, co si nedává bacha na hubu a kritizovala. Prošla pak řadu zaměstnání. Telegrafistka, průvodčí, výpravčí, vlakvedoucí. Tím je krásně poznamenán můj raný život, protože jsem měl režijní jízdenku a jezdil jsem po republice prakticky zdarma.“
Socialistický ráj ale nedokázal matce samoživitelce pomoci a ze sociálních důvodů tak Ivan na prahu puberty skončil v dětském domově. „Máma to prostě neutáhla. Babička se to snažila udržovat v přežívací rovině. Pamatuju si, že když byl hlad, začali jsme rozprodávat knihovnu. Tu jsme měli obrovskou, plnou krásných knih a ty nejlepší jsme měnili za jídlo a peníze.“
Z dětského domova šel rovnou na „nejelitnější školu v republice, na jadernou průmyslovku v Ječné ulici“, po jejímž absolvování byl přijat na novotou vonící jadernou fakultu. Talentovaný matematik se chtěl stát jaderným inženýrem. Režim mu to ale nedopřál. Studia totiž načal na konci 60. let.
 
„Byla to doba happeningů, i když tehdy se tomu tak ani neříkalo. Vzpomínám si, jak jsme šli v prvomájovém průvodu v roce 1967 a já jako studentský vůdce naší fakulty nesl transparent s nápisem Fakulta jaderné fyziky. Jenže jsem na jeho druhou stranou fixama v národních barvách připsal VŠECHNO JE JINAK. Všichni z toho měli srandu, volali jsme hesla jako Se sovětským svazem na věčné časy a ani o minutu déle, nebo Všeho lidstva věrný syn náš John Glenn, nebo Děkujeme straně vládě za oplatky v čokoládě. To jsme volali, já to dirigoval, držel ceduli a takhle jsme došli na Václavák. Majálesová atmosféra, sranda a pohoda, slunce krásně svítilo, dělníci kolem nás zdravili a smáli se a najednou jsme se ocitli pod tribunou se soudruhem Novotným a ostatníma. Ten nás dost nenáviděl i před tím. Dokud nás viděl zepředu, tak se usmíval, pak jsem ho minul a on uviděl ceduli zezadu. Kluci mi pak říkali, že úplně zcepeněl, pak dal pokyn a za pár minut u mě byli tajní. Táhli mě pryč, já se bránil a kolem nás se najednou utvořil kruh z kolegů a profesorů, ze kterého ti policajti nemohli. Profesoři se začali vyptávat, co se to děje, policajti říkali něco o protistátní činnosti, načež profesoři prohlásili, že to je činnost nás všech, že to nebyla moje aktivita, ale aktivita fakultní. Policajti byli zmatení, a když jim profesoři ukázali svoje stranické knížky, tak ustoupili a spokojili se jen se zatčením cedule. A já byl zachráněn. Pro tentokrát. Od té doby mě totiž začali policajti otravovat pravidelně.“
text a foto Jan Hanzlík
Celý článeka  další fotky najdete na webu Galerie NE