view counter
Share |

Ivan Buraj, umělecký šéf HaDivadla: Nemít strach z pondělí

Brněnské HaDivadlo je pojmem už desítky let, vždyť právě načalo 43. sezonu. Je to alternativní kulturní stálice, která hledá pořád nové cesty. V rámci naší nově navázané spolupráce přinášíme rozhovor s uměleckým šéfem HaDivadla Ivanem Burajem.
 
 
Čím vám v době dospívání učaroval svět divadla, a proč jste se rozhodl zrovna pro režii?
 
Asi šlo o to, že jsem v dětství měl vždy radost, když u nás byly návštěvy. Jenomže když přišly návštěvy s dětma, tak jsme si museli jít hrát jako děti do druhého pokoje – museli jsme být jinde. Já vlastně ale neměl děti moc rád, tak jsem je nutil do hry, kde nám dospělí zadají téma, odstopují čas a pak jim to v obýváku zahrajem. Nebavilo mě hrát si, ale hrát vůči někomu, používat jiné kódy pro komunikaci než jenom říkat fráze a odpovídat na otázku „jestli učitelky poslouchaj“. No a asi jsem taky neměl rád děti.
 
Jak jste se dostal do HaDivadla?
 
Do HaDivadla mě přivedlo přátelství Lucie Končokové a Sary Venclovské, které se rozhodly, že chtějí udělat něco na schodech HaDivadla a oslovily mě, abych jim něco napsal a zrežíroval. Já jsem úspěšně po absolutoriu na JAMU vařil kafe a neměl jsem moc co dělat, tak jsem na to kývnul a vznikla inscenace Kreatury o Chorvatsku, stárnutí a generačním konfliktu turistů a ztracenců.
 
Co vlastně všechno dělá v divadle umělecký šéf? Jak se domlouváte s kolegy, co a jak řešíte?
 
To nejdůležitější je schopnost být rámcem všech činností, což asi nejlépe vyjadřuje slovní spojení osobní ručitelství. Základním úkolem je scelení aktivit všech zaměstnanců k nějakému smyslu – nabíjení pole divadla od provozu k poslání. Jde o to ptát se poctivě každý den na to, jestli nechodíme jenom do práce. A když toto provozáctví začíná hrozit, musí být umělecký šéf schopný akce, ať to znamená už cokoliv, i když většinou jde o povídání si.
Ale abych byl konkrétnější – jde o to, že úkolem je sestavovat dramaturgický plán, vybírat spolu s dramaturgem spolupracující tvůrce a komunikovat s nimi, pak jde o to být také kmenovým režisérem a vlastní tvorbou orientovat divadlo a vytvářet pro herce zajímavé úkoly, které by rozvíjely jejich schopnosti, důležitým elementem je také přítomnost na reprízách a péče o představení v reprízách.
Pak jsou tady také provozní povinnosti spojené s administrativou, rozhodováním o hostování, koordinací technických složek, starost o prostor jako prostor, spolupráce na PR výstupech, nastavování toho, jak divadlo komunikuje s venkem, účast na zájezdech, boj o zájmy divadla ve vztahu k zřizovateli, zvaní lidí, zvaní lidí a pak také dělání rozhovorů.
 
Co je na tom nejlepší a nejtěžší?
 
Nejlepší je možnost nežít jenom v zájmu biologické reprodukce – nemít permanetní strach z pondělí, netoužit po věčné dovolené, zkrátka rozvíjet dobrý vztah se světem jako místem pro realizaci svých schopností... Je skvělé mít možnost podílet se na něčem, co má někdy větší, jindy menší, ale pořád nějaký vztah ke smyslu a k upřímné službě společnosti.
Nejhorší je občasné uvědomování si nezájmu společnosti. Ten pocit většiny lidí, že kultura je samozřejmostí. Není. Nic nemusí být a všemu hrozí neexistence. Myslím si, že od určité doby se školství i kultura chápe buď jako třešnička na dortu priorit této společnosti, nebo jako něco co tu bude vždy, protože ti blázni počmáraní to přece dělají z lásky! Ano, dělají, jenomže pokud k tomu nemají dostatečné prostředky, tak žijí zlé životy, jsou vyčerpaní, přepracovaní, frustrovaní a uvažují o tom, jestli tato společnost něco jako umění, čili protiklad bezduché zábavy, vůbec jěště potřebuje. A v těchto chvílích je výše zmiňovaný závazek osobního ručitelství tím nejtěžším úkolem.
 
Na co ze současného repertoáru HaDivadla jste obzvlášť hrdý? A co nejvíce oceňují diváci?
 
Velmi hrdý jsem teď na naši poslední premiéru Eyolfa. Jedná se o velmi náročné téma, inscenace pracuje s temnými ibsenovskými polohami, zkoumá lidské utrpení, roli oběti a její nebezpečnost – to všechno jsou motivy, které kladou velké nároky na psychiku herců a navíc v našem pojetí je to i velký úkol pro všechny technické složky. Nicméně smyslem této terapie temnotou je určitá katarze, schopnost vystoupit z mrazivého sevření vlastních nároků na svět a spíš chtít pomoci. Myslím si, že se nám toto téma podařilo nejen zobrazit, ale i prokázat ve skvělé týmové práci. V HaDivadle teď vane dobrý vzduch!
 
 
Co plánujete na tuhle, případně příští sezonu?
 
Tuto sezonu s názvem Věčný návrat jsme opřeli o zkoumání krize budoucnosti, kdy máme pocit, že čas v naší společnosti jakoby se zastavil – víme, že staré už neplatí a nové jěště nenastalo, ale v tomto mezidobí hrozí, že se nevědomky vrátíme ke všem chybám a neduhům minulosti, anebo skončíme jenom jako věčně vzpomínajcí retrokultura slavící jenom výročí na pozadí své vyprázdněnosti. Minulost je nakonec jediným zdrojem, vůči kterému můžeme tvořit budoucoust, a proto je důležité opustit retropřístup fetišizace hrnků a nábytků a zamyslet se nad tím, na které projekty a myšlenky z minulosti stojí zato navázat. Co je cesta, kterou vykročíme z tohoto bezčasí? Vydáme se cestou války všech proti všem nebo navážeme na emancipační snahy lidstva? Proto jsme přijali odpovědnost za naše malé vlastní dějiny HaDivadla a oslovili jsme dva tvůrce výrazně spjaté z pro nás nejcennějšími uměleckými vzmachy polistopadové historie HaDivadla – Jiřího Pokorného a J. A. Pitínského, aby se konfrontovali ve svých projektech s výraznými momenty velkých dějin. Jiří přijal Pověření – slavný text legendy německé dramatiky Heinera Müllera, dosud jěště v České republice neuveden, pojednávající o hrůze ze svobody zasazené do období po pádu Velké francouzské revoluce. J. A. Pitínský otevře otázku roku '68 z jiné perspektivy – z perspektivy Pařížského máje, toho osmašedesátého, který moc neznáme, nebo nechceme znát a zároveň prozkoumáme téma současné konfrontace generace disidentů a nastupující mladé levice konfrontované s limity pozdního kapitalismu. A na závěr sezony přijde, jako symbol budoucnosti, mladý režisér Jan Kačena s adaptací románu ruského kosmisty Andreje Platonova – Čevengur odehrávající se během Velké říjnové revoluce. Čeká nás návštěva krajiny apokalypsy, zmatku a zoufaství, kde i Slunce agituje za lepší východ. Politické události jsou zde jak v magickém realismu propojeny jak s přírodními procesy tak i se stroji.
Jako by všechno mělo duši, jakoby všechno bylo politické! A aby přírody a jejího ohrožení nebylo málo, tak na Studiu se u nás chystá velmi důležitý projekt Vojty Bárty – neodmyslitelná součást pražškého undergroundu – s názvem K antropocénu – tedy o současné době z geologické perspektivy, kdy nejvýraznějším geologickým činitelem se stává člověk, člověk ničitel! Po mně už jen chaos a vítr! Bouřlivá sezona je před náma, buďte u toho!
 
 
Co děláte, když neřešíte věci kolem divadla?
 
Snažím se být funkčně líný. Třeba jsem doma a jen tak čumím nebo myju nádobí nebo vařím. Snažím se zpomalovat, protože můj základní rytmus je kulomeťácký. To se pak hodně dlouho koukám do prázdna, ale právě to jsou momenty, kdy přicházejí nejlepší nápady, a to už pak jedu! Jo a hodně rád poslouchám rozhlas.
 
Jaká je role divadla v roce 2017?
 
Viděno prizmatem jeho reálného stavu, je tato rola velmi slabá, ale věřím, že divadlo je bytostně propojeno s občanskou společností, s étosem demokracie, právě skrze svoji dialogičnost, skrze schopnost rozvíjet kritické myšlení, tvořit rámec pro setkání. A právě tyto atributy plus jeho existence tady a teď, čili za podmínek fyzické přítomnosti, bude v čím dál technologiemi abstraktnějícím světě tím, co divadlo vynese do čela 21. století jako nejprogresivnější druh umění, jako cosi, co obnoví člověka a jeho schopnost potkat druhého a vidět sebe sama jako druhého na scéně! Je to umění empatie.
 
www.hadivadlo.cz

 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.