Ikona 80. let Peter Nagy: Mám rád lidi, kteří jsou mimo formát

V 80. letech patřil mezi nejpopulárnější osoby v tehdejším Československu. Byl představitelem slovenské hudební scény, která na rozdíl od zatuchlejších českých luhů vstřebávala i novou vlnu a další aktuální směry. Získal Zlatého slavíka a jeho plakáty visely na stěnách pokojů dospívajících dívek.
Hitů za svou kariéru nazpíval mnoho, nyní většinu z nich shromáždil na kompilaci More piesní - hity a srdcovky. Povídali jsme si ale i o mnohem starších věcech, než je čerstvé CD.
 
Nechci být moc nostalgický, ale vraťme se do poloviny 80. let, kdy jsi byl na absolutním vrcholu své kariéry. Vyhrál jsi Zlatého slavíka, vyprodával halu za halou a všude, kde ses pohyboval, byl i houf tvých fanynek. Jak jsi prožíval tu dobu, uvědomoval sis, že to je něco výjimečného?
Jasně, že jsem si to uvědomoval, protože před tím jsem sedm roků hrál "do zdi". Nebyly takové soutěže, jako dnes je Superstar, kde se každý stane známý ze dne na den. Ale myslím si, že ta soutěž pro životnost zpěváků tolik neznamená. Dějiny ukázaly, že jen pár lidí se dostalo někam dál. Těmi výjimkami jsou Aneta Langerová a Petr Bende. Já jsem se do popředí zájmu dostával tak, že jsem neustále hrál a objížděl, buď s kapelou, nebo i sám, vysokoškolské koleje.
Tu dobu si pamatuji jen velice matně, ale mám takový pocit, že jsi vážně měl strašně hodně fanoušků. Tvoje desky nechyběly téměř v žádném obyváku a pamatuji si i velký plakáty na stěnách dětských pokojů. Myslíš, že i při takové slávě jsi stál pořád nohama na zemi, nebo ses tím nechal unést, stouplo ti to do hlavy a měl jsi hvězdné manýry?
Když je člověk Zlatý slavík, nebo jakou jinou nadávku mám použít (smích), tak má kolem sebe takzvanou pozitivní bublinu. Obklopují ho lidi, kteří s ním pracují v dobrém slova smyslu, jako byla moje manažerka a můj producent. A pak máš kolem sebe kopu takzvaných "yesmanů", kteří ti jen přitakávají, a ať uděláš cokoliv, utvrzují tě, že to je úžasné. A to není pravda. Na to byl dobrý můj producent a spoluautor mnoha písní Julo Kinček, který občas přišel tajně na koncert a dělal si poznámky. My jsme se museli třeba i čtyřikrát vracet na pódium přidávat a pak jsme v šatně, celí zpocení, byli v euforii štěstí. On za námi vešel a řekl, že to bylo celé na hovno. Ale vysvětlil i proč, a to bylo skvělé. Dodnes jsem mu za to vděčný. 
V době mých začátků jsem měl štěstí, že nebyl bulvár. Největší chyba dnešních mladých je, že uvěří, že když jsou v bulváru, tak jsou dobří. Možná jsou známí, ale to neznamená, že jsou populární.
BULVÁR NEPOMÁHÁ
Nejde si nevšimnout, že v několika posledních letech, aspoň od desky Nové svetlo, se vyhýbáš bulváru. Je to cílené?
Bulvár nepomáhá k popularitě. Na naší scéně jsou figurky, které jsou v bulváru neustále, ale žádané nejsou. Říká se tomu "profláknutý ksicht". Naopak jsou tu tací, kteří vůbec nejsou v bulváru a i tak jsou megapopulární. Jako příklad mohu uvést jména: David Koller, Robert Kodym, Janek Ledecký, Marie Rottrová nebo Jarek Nohavica. Bulvár mohl být někdy částečně přínosný, ale v posledních letech si vydavatelé vyhodnotili, že čtenáře táhnou jen negativní informace. Takže se píše o smrti, rozvodech a rozchodech. Celebrita, když je těhotná, tak devět měsíců je dítě v ohrožení a pak má problematický porod. Z toho důvodu jsem přestal chodit na rauty a neposkytuji informace ze soukromí, protože oni hledají jen negativní informace. A já jsem pozitivní člověk. A raději nesleduji ani televizi.
V 80. letech k tobě neodmyslitelně patřila i kapela Indigo, která je dnes v úplně jiném složení. Vídáš se s původními členy kapely?
Píšeme si emaily, telefonujeme si a vždy tak jednou za rok kytarista Laco Kožuszník přijede z Francie, kde nyní žije, na návštěvu k bubeníkovi Mirovi Okáľovi. Tam se vždy sejdeme, dáme si pár deci vína a zase se rozejdeme. A s ostatníma se potkávám tak sporadicky.
Co dnes dělají?
Všichni se věnují muzice, ale už ne se mnou. Mám rád změny. Vždy, když přišel někdo nový do kapely, tak to s sebou přineslo aranžérský posun. Teď je kapelníkem Mišo Kovalčík, bývalý kytarista skupin Metalinda a Grexabat. On do mojí kapely dostal rockovější aranžmá. Takže pořád hrajeme staré hity, ale trochu rockověji. Přitom si dáváme bacha, abychom těm písním neublížili.
NESMÍM SE NUDIT
Jak došlo ke vzniku Indiga ve složení, v jakém hraje dnes?
Sedm let jsem hrál s různými muzikanty, ale vlastní kapelu jsem neměl. Při nahrávání písničky Krásný zadok jsem se seznámil s Mišem Kovalčikem a zjistil jsem, že je výborný kytarista, který umí přemýšlet jak popově, tak rockově. Je univerzální hráč a to mě zaujalo, protože mám v repertoáru reggae, folkové balady, rockové písničky a vše možné. Poprosil jsem ho, aby založil kapelu a on přivedl bigbítové muzikanty, kteří jsou o generaci mladší a hrají opravdu s chutí, což mě baví. Já se nesmím na pódiu nudit.
Tak to určitě máš radost z bubeníka Laca Kováče.
No však, viděl jsi ho. To, co na pódiu předvádí, se nedá popsat. Teď jsme nahrávali záznam koncertu v Olomouci a jednu kameru tam měl nainstalovanou jenom pro sebe.
Server Protišedi.cz ocenil tvou píseň Taxis jako první rapový pokus na Slovensku. Mluvíš i v písní A von! A mě fascinuje skladba Parfémy. V 80. letech ses pouštěl poměrně často do hudebních experimentů. Co tě ovlivňovalo, kde jsi bral inspiraci?
Byla jiná doba. Celá scéna byla v pohybu, vznikala nová vlna, nový romantismus a taky rap. To vše bez asistence producentů a megaprojektů, které, jak se ukázalo, produkují umělotinu typu Lady GaGa a podobně. Bylo to velmi hravé období, tvořilo se bez kalkulace a předpojatosti. S kapelou jsme žili hudbou, byli jsme spolu téměř 24 hodin denně. Všechno jsme nahrávali a soustavně předělávali. Nikdo nám do toho nekecal a nemudroval o ziscích z prodeje. Nikdo nemluvil o poslechovosti, sledovanosti, peoplemetrech a podobných vraždách muziky.
LUNETIC NE
Posuňme se v čase do 90. let, do doby, kdy si kapela No Name udělala jméno předělávkou tvého hitu Kristýnka iba spí. Jak se ti jejich verze líbí a jaký je tvůj názor obecně na cover verze?
Podle autorského zákona, ten kdo "spáchá" cover verzi, tak musí nejdříve získat souhlas autorů. Ne vždy jsem to povolení dal. Pamatuji si, jak skupina Lunetic chtěla svého času udělat cover verzi písničky Láska je tu s vami. A protože nejsem příliš zastáncem boybandů, tak jsem jim to povolení nedal. U No Name to bylo tak, že šéf vydavatelství mi zavolal, že No Name chtějí točit Kristýnku. Problém jsem s tím neměl - nabídli hodně hezky zpracovanou verzi s výborným zpěvem. No Name v té době měli za sebou už jednu dobrou desku, ale potřebovali rychlejší cestu prorazit k lidem, a k tomu jim ta cover verze pomohla.
A podle čeho si vybíráš ty, jaké skladby upravíš? Na poslední desku Labute a havrany si zařadil i Pihovatou dívku Pavla Nováka.
To bylo z takové nostalgie. Když jsem odmaturoval, jel jsem s kamarádem na čundr. Jeli jsme samozřejmě hledat nějaké oběti a u ohně jsem viděl dívku, která, ačkoliv byla Slovenka, hrála na kytaru právě Pihovatou dívku. Hned jsem se do ní zamiloval a ztotožnil jsem si to i s tou písní. Od té doby jsem ji chtěl taky nazpívat. Dobrá příležitost nahrát ji se naskytla, když mě oslovili z pořadu České televize Souboj hitů. Měl jsem slovní souhlas přímo od Pavla Nováka. Tehdy ještě Pavel žil, a když jsme to chtěli dát na cédéčko, už mezi námi, bohužel, nebyl. Je to z úcty nejen k té písni, ale i k Pavlovi. On byl velký člověk.
HZDS JSEM ODMÍTL
Není to tak dávno, co jsem při přepínání slovenských televizních kanálů viděl reklamu, kde ty účinkuješ a zní tam píseň So mnou nikdy nezostárneš. Jaký je tvůj vztah k reklamě?
Nejsem proti, když to splňuje několik kritérií. Chtěl jsem, aby to sedělo na moji osobu. Doufám, že jsem známý tím, že mám smysl pro humor a rád si ze sebe dělám srandu. Když jsem dostal scénář k té reklamě, líbil se mi a to rozhodlo, že jsem do toho šel. Druhou podmínkou je, aby to bylo dobře zaplacené. Ale i tak to nevezmu vždycky. V roce 1998 jsem dostal nabídku od politické strany Vladimíra Mečiara HZDS, abych je podpořil v předvolební kampani. Odmítl jsem ji i přesto, že byla velmi dobře placená. Chtěli, abych zpíval Aj tak sme frajeri jako hymnu do voleb. To jsem musel říct, že v žádném případě, a to se tehdy opravdu jednalo o velmi vysokou sumu. Dodnes mi lidi říkají, aj tak si frajer, že si to odmítl (smích). Tu reklamu, kterou jsi viděl, myslím, že mi sedí, ale věř mi, že jsem odmítl strašně moc reklam, protože s mou image neměly absolutně nic společného.
V poslední době jsem měl možnost tě několikrát vidět a nedalo se přehlédnout, že všichni máte na sobě docela dost výstřední a barevné oblečení. Přitom obal tvé poslední desky a i oba klipy z ní jsou černobílé. 
Já fotím a postupně se od focení kvazimodelingu a focení pro magazín Playboy probojovávám k té nejmírumilovnější části mé tvorby, a tím jsou černobílé akty a portréty.  Proto jsem žádal po režisérech obou klipů Mickeymu Šteflovičovi a Dušanu Enzingerovi, aby se drželi černobílé. Rozhľaďnu 25 jsme točili v Torontu a v New Yorku a klip Žraloky plačú vznikl za pár hodin v Bostonu, kde jsem hrál pro naše a vaše krajany.
Ale proč jsi chtěl, aby byly černobílé?
Černobílá je snová a i ten obal měl být takový, protože já to tak vnímám. Nafotil jsem si ho sám, stejně jako před tím booklet alba Duety a teď naposledy jsem si vyrobil i obal k výběru hitů More piesní – hity a srdcovky, které vyjdou 16. května.
SAMIČKY KRADOU
Jak s tím ale koresponduje tvůj barevný koncertní kostým?
Podle mě je doba, kdy diváci chtějí trochu i show, proto jsem pro současnou sezonu vybral červenočernou image. Je dobré se odlišit. Je tu mnoho kapel, které jsou hudebně výborné, ale nudné na pódiu. Asi to souvisí s tím, že když jsem v 70. letech začínal s hudbou, ve světě byl glam rock a mně se to strašně líbilo. Kromě toho si taky myslím, že nám to „samičky“ ukradly z přírody. Všimni si, že sameček je vždy zdobenější, lev má větší hřívu, bažant má lepší zbarvení, a to nám ty ženské ukradly, ale to nevadí …sluší jim to!! (smích)
Na koncertech s kapelou působíte jako rocková kapela, ale poslech desky Labute a havrany na mě působil spíš písničkářsky.
Začínal jsem jako písničkář a i to tak cítím. Kdyby bylo vše pouze na mně, dělal bych jen písničky, jako jsou Nohavičky vlajú nebo Sto diárov. Mě hodně baví komunikace s publikem. Rád hraji unplugged, protože je to tišší a je vidět, jak lidé poslouchají. Ale když už jsem se jednou pustil do pop music, není cesty zpět (smích).
Co tě letos ještě hudebně čeká?
Pořád koncertujeme. Teď jsem nahrál směs pomalých písní, která bude jako bonus na dvojalbu  More piesní – hity a srdcovky. A příští rok bych chtěl začít točit i nové věci.
V poslední době se o tobě píše hodně ve spojitosti s fotografováním. Vzpomeneš si na okamžik, kdy ses rozhodl, že se focení budeš tolik věnovat?
Dřív jsem fotil normálně na analog. A když jsem žil s bývalou partnerkou, která byla modelka, tak se ke mně dostal digitální foťák. Párkrát jsem ji vyfotil. Zjistil jsem, že jsem udělal úžasný fotky. Tím jsem získal falešné sebevědomí, že umím fotit. Ale to bylo tím, že ten foťák má dobrý automatický režim a moje partnerka je pěkná. Každopádně mě to chytlo a začal jsem se učit. Obvolal jsem lidi, kteří fotili mě, a začal jsem se jich ptát, jak fotí. Koupil jsem si knihy a nechal si zasílat fotky od fotografů, abych zjistil při jaké cloně a času fotili. Pak jsem si půjčil světla a začal fotit kvaziprofesionálně. Poprosil jsem Jadrana Šetlíka, aby mi otevřel výstavu v Praze na Flóře a do týdne se mi ozval šéfredaktor Playboye, že by se mnou chtěl spolupracovat. Vážně to bylo takové zázračné, jako v pohádce. Řekl mi, že za tři měsíce bude Playboy slavit padesátileté výročí. V každé zemi vyberou jednoho autora obálky a editorialu. Poprosil mě, abych se toho zúčastnil.
V konkurenci dvaceti Čechů vyhrál jeden Slovák s maďarským jménem, a tak mojí první zakázkou bylo focení k 50. výročí Playboye (smích). Ironie osudu, co? Zvlášť, když to vybíral nejvyšší ředitel časopisu, kterému bylo úplně jedno, že jsem i zpěvák. Ale i tak se dodnes nepovažuju za profesionála. Sice se to snažím dělat profesionálně, jak nejlépe dovedu, a s profesionálním vybavením. Občas fotím kalendáře i do ciziny a vydal jsem knihu fotografií Book 1.
MIMO FORMÁT
V nějakém televizním rozhovoru jsem viděl i Jana Saudka, jak se velmi pozitivně vyjádřil o tvých fotkách. 
Ano, znám ho velmi dlouho. Kdysi jsem měl na Slovensku televizní pořad Fany. Do něj jsem točil medailonky o lidech, kteří jsou takzvaně mimo formát. Jedním z hostů byl člověk, jehož si nesmírně vážím - Vladimír Franz. A dalším o kom jsem točil, byl právě Jan Saudek, kterého jsem vždy obdivoval, protože je jiný. Vytvořil si styl, který pozná každý kdekoliv na světě. 
Když jsem tě viděl naposledy, měl jsi na sobě tričko s velmi originálním potiskem Nastěnky z Mrazíka.
To jsem si dělal sám a každý ho ode mne chce. V dětství pro mě byla Nastěnka můj první kontakt se ženou. Pohltil mě její pohled, kterému říkám „úkosem dolů“, což je hra na submisivitu (smích). Tak ten její výraz tam mám a pod tím v azbuce nápis „ženské hry“. Ta hra mezi mužem a ženou mě strašně baví. Ale kromě těchto hraček mám i jiné zájmy. Pořád něco vyrábím - nábytek, obrazy a podobně.
 
text: Daniel Maršalík