Hudba v éře němého filmu: Na počátku byl pianista

Unikátní filmový koncert, který se odehraje 19. února ve Smetanově síni Obecního domu, kdy Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK doprovodí slavný horor Psycho, připomene divákům atmosféru projekcí, jak ji zažívali diváci až do konce 20. let 20. století.
 
V éře němého filmu neobsahoval film zvukovou stopu, takže žádný dialog, žádná hudba. Zhruba první tři dekády existence filmu tak doprovázeli projekce živí muzikanti. Pro proslulý film Alfreda Hitchcocka složil nezapomenutelnou filmovou hudbu režisérův oblíbený skladatel Bernard Herrmann, zato v počátcích filmu byl hudební doprovod v kině často improvizovaný, případně poskládaný z existujících hudebních děl, ať už dobových populárních skladeb nebo klasiky. Místo velkého hudebního tělesa hrál v kině jen pianista, případně varhaník, který dokázal na svůj nástroj vyloudit i nejrůznější speciální zvukové efekty. Pianista doprovázel prý i první veřejné projekce bratrů Lumièrových v Paříži koncem 19. století.
 
Zpočátku neměla hudba jen umělecký význam. Hudební doprovod měl i praktické důvody. Sloužil k přehlušení rachtání prvních projektorů a rušivých zvuků z ulice. A sledovat živé realistické pohyblivé obrázky bez jakéhokoliv zvuku by určitě pro diváky bylo velmi nepřirozené. Hudba pomáhala dotvářet atmosféru, podtrhovala efekty a uvolňovala emoce.
 
Časem, jak se filmy prodlužovaly, se filmy začaly distribuovat společně s hudebně dramaturgickými pokyny nebo návodem, to aby hudebníci věděli, jaké scény budou následovat, jaké nálady je třeba vyvolat a co kdy zhruba hrát. Pořád šlo ale často o směs populárních melodií a klasických děl. Ve dvacátých letech při uvedení významnějších filmů už hrály orchestry, ovšem orchestr nemůže dost dobře improvizovat, a tak se potřebovali hudebníci držet not. A protože bylo potřeba vyplnit „hluchá“ místa mezi skladbami, začali dirigenti, kteří se na filmovou hudbu specializovali, skládat nejprve originální hudební předěly, časem vznikala původní hudba pro celý film.

Hudba byla sice nezbytnou součástí promítání, ale pohlíželo se na ni jako na něco vedlejšího a méně důležitého. Hlavně producenti si spočítali, že najmout si věhlasného komponistu, který by rozepsal partituru pro velký orchestr, je vyhazování peněz. Zvlášť když je hraní v kině velice flexibilní disciplína a není možné zajistit, aby i v menších projekčních sálech působily velké orchestry a předvedly skladbu vždycky tak, jak skladatel zamýšlel. Proto docházelo ke spolupráci s etablovanými skladateli jen zřídkakdy. Skládat pro film si vyzkoušeli Camille Saint-Saëns, Eric Satie nebo Dmitrij Šostakovič, který se dokonce po studiích živil jako filmový pianista. Richard Strauss upravil vlastní hudbu a roku 1926 dirigoval orchestr při premiéře filmu podle své opery Růžový kavalír. Chystalo se velké americké turné, ovšem ambiciózní plány přerušilo rychlé rozšíření zvukového filmu.

Studio Warner Brothers uvedlo toho samého roku vůbec první celovečerní zvukový film Don Juan. Byl sice bez ještě bez dialogů, zato obsahoval hudbu nahranou newyorkským filharmonickým orchestrem a znamenal začátek konce němého filmu. O rok později už Warneři uvádějí film Jazzový zpěvák, který obsahuje zhruba dvacet minut mluvených pasáží. Do deseti let éra němého filmu skončila a z filmové hudby se postupně a přirozeně stal svébytný umělecký obor. Dobří režiséři vědí, že zvuk spolu s hudbou tvoří polovinu filmového zážitku a věděl to i Alfred Hitchcock. Hudba Bernarda Herrmanna z  Psycha patří k nejslavnějším soundtrackům v dějinách.
Vstupenky na ojedinělý filmový koncert jsou v prodeji v síti Ticketstream.
 
Další podrobnosti o filmovém koncertu Psycho / Hitchcock Live najdete na www.hitchcocklive.cz