Holandský výtvarník Edwin Zwakman: Přemýšlejme, v čem to žijeme
Holandský vizuální umělec Edwin Zwakman (*1969) se nyní v pražské Galerii Rudolfinum představuje v rámci skupinové výstavy Model. „Uměním se snažím lidi přimět vnímat a žít paradoxy společnosti,” tvrdí.
Vytváříte modely holandské krajiny a architektury, jak ve studiu, tak ve veřejném prostoru. Ty krajiny se zdají být opravdové, jako kdyby šlo o dokumentární fotografii. Co tím sledujete?
Nestojí za tím konkrétní záměr, jde spíš o proces práce, který dlouhodobě rozvíjím. Už si ani nevzpomínám, kde přesně to začalo, co je však důležité, že mé fotografie v Rudolfinu zobrazují modely postavené v ateliéru. Nevytvářím portrét skutečných krajin či architektury, jsou to nové variace skutečnosti vycházející z mé paměti. Baví mě vytvářet napětí. Citlivější divák pak v obraze důkladně zkoumá rozdíl mezi pravým a umělým.
Co vás přitahuje na nizozemské krajině, že je vaším ústředním tématem?
Nizozemsko je svým způsobem zvláštní země, protože to je kulturní krajina, která se nevyvíjela organicky ve vztahu s přírodou. Je to lidský konstrukt. Na řadě míst, kde dnes žije 200 až 300 tisíc obyvatel, byla ještě před třiceti lety jen vodní plocha. Inženýři a architekti navrhli města, ale také krajiny, cesty, farmy, vypracovali projekty, mapy, modely a zrealizovali tu svoje představy. To je možná také důvod, proč Nizozemsko ve skutečnosti působí jako vykonstruovaný model. Jistě, není tím ojedinělé. Existují i jiné uměle vytvořené země, například země postavené v poušti, ale z Nizozemska pocházím, znám je nejlépe.
V čem jsou vaše modely městských krajin jiné než modely nizozemských architektů a stavebních inženýrů?
Zatímco architekt má nějakou představu, kterou se snaží realizovat, já zkoumám, co už bylo vytvořeno a svým způsobem to komentuji. Architektura leccos vypovídá o psychologii země, o tom, co se skrývá pod jejím povrchem. Jestliže je území daného státu vlastně lidský konstrukt, vypovídá to hodně o lidech samotných. Naši krajinu tedy vnímám také jako portrét nizozemské mentality.
Jaký je podle vás psychologický portrét Nizozemska?
Chceme mít všechno pod kontrolou. Máme jeden z nejrozvinutějších sociálních systémů na světě, vše je dokonale organizované, až přeorganizované. Ulice jsou buď paralelní, anebo kolmé - je to jakási pomyslná mříž. Stavíme města a krajiny jako racionální konstrukci potřeb, která strukturuje naše životy. Je to jako v počítačové hře, něco na způsob Fukuyamovy představy o ideální společnosti, z níž jsou veškeré nebezpečí nebo existenciální úzkosti vytlačovány. Takže máme perfektní fasádu racionálního řádu, v němž vše “nebezpečné” je schované pod povrchem. Jedním z archetypů v mé tvorbě je bagr - symbol toho, že aby něco bylo postaveno, většinou musí být zbouráno.
Proč ve vašich fotografiích nejsou žádné postavy?
Ve chvíli, kdy zařadíte do kompozice člověka, stane se hlavní postavou. Moje vyprávění je jakousi pozvánkou pro diváka, aby se on stal hlavní postavou uměle vytvořeného prostředí. Může tak získat silný pocit, že je součástí krajiny.
Někdy jsou vaše modely krajin miniaturní, jindy vytváříte architektonické struktury ve veřejném prostoru v „životní“ velikosti. Co vychází z této hry s měřítkem?
Měřítko je pro mě důležité v mnoha rovinách. Uvědomil jsem si, že když dělám nějakou maketu, přesně vím, jak má být co velké, nebo naopak malé. Ve studiu si nastavím fotoaparát a začnu stavět model na základě své kresby. Měřítko a perspektivu mám v hlavě. Ve veřejném prostoru vytvářím kvazi-architekturu. Například v Číně, v Šanghaji, to byl roku 2010 betonový most pro chodce obepínající strom; pojmenoval jsem to Tree hugger. Nebyl to funkční most, protože nevedl odněkud někam. Vedl do koruny stromu.
K čemu je taková architektura bez smyslu a užitku?
Dělám to proto, aby se lidé ptali po podobě samotné reality, nikoliv jen po podobě reality v obrazu. Fotografie vždy jsou subjektivní narací, a ta může být čistou manipulací. Konkrétně u mostu obepínajícího strom mi šlo o vytvoření zážitku, chtěl jsem, aby lidé získali trochu jiný pohled na realitu.
Tedy říct lidem: neexistuje pouze jedna realita?
Na to svět dnes už nepotřebuje umělce. To je všem jasné jak facka, a my se tak můžeme zaměřit na další témata. Teď se více zajímám o to, jak člověk ve snaze o přežití narušuje ekosystém. Každý vědec vám dnes řekne, že za padesát let budeme mít více ekologických katastrof, srovnatelných s Fukušimou. O tom je však složité mluvit prostřednictvím umění, protože umění je mnohovrstevnaté a nesděluje věci přímo. Není to jeho role, to by měla být role spíše politiků. Umělci by měli naznačovat různé vazby, ukazovat lidem, jakými paradoxy je protkán život v přetechnologizované společnosti, která ale nemůže popřít vztah s přírodou. Umění by mělo vyprávět příběh, nad kterým se můžete zamýšlet. Můj Tree hugger vás sice zavede do koruny stromu, tedy blíž k přírodě, ale zároveň jde o těžkou betonovou konstrukci, která se točí kolem stromu a vytváří dojem, že jej škrtí.
Považujete se za aktivistického umělce?
Nevěřím v revoluci. Věřím v to, že je možné lidi vést k většímu uvědomění. Změnit svět se zdá být nemožné, ale to jen proto, že jsme nedočkaví. Umění může lidi učit žít a vnímat paradoxy společnosti. To není cíl aktivisty. Nekritizuji, jen na některé jevy poukazuji. V procesu tvorby se nechávám vést intuicí. To je způsob práce, který se snažím předávat i svým studentům. Je to něco jako vizuální a smyslové vnímání a přemýšlení. Právě to podle mě stále racionalističtější společnost potřebuje.
Martina Buláková
Autorka je výtvarná publicistka a kritička
29. 1. 2015 – 3. 5. 2015
Galerie Rudolfinum
Hledat
