Full Moon vs. Proti šedi: hippies v normě!

Full Moon je náš nejoblíbenější hudební časopis. Jak vůbec může přežít, když hudební magazíny hynou na úbytě? A jak se vůbec takový časopis dělá? Ptali jsme se přímo tvůrců. Za Full Moon odpovídali Martin (CEO), Apačka (šéfová), Jitka (produkční), Alžběta (obchod a reklama), Michal (distribuce) a Karel. 

Jak dlouho FM existuje a co bylo impulsem k jeho založení?

Martin: Vloni v lednu jsem zavolal Apačce, jestli nechce dělat hudební časák. Napadlo mě to, protože zrovna skončil Filter. Řekla, že jo.

Apačka: Vloni v lednu mi zavolal Martin, jestli nechci dělat hudební časák. Řekla jsem, že jasně. Rychle jsem to ukončila v Lidovkách a první číslo Full Moonu vyšlo na konci května.

Karel: Amen.

Vychází za úplňku??

Alžběta: Ano.

Martin: Ano.

Michal: Ano.

Jitka: Ano.

Karel: Nevim.

Apačka: Ano. Dali jsme si jméno a pak náš grafik řekl: “Tyvole a co kdybysme vycházeli za úplňku? To bude úplně super vtip, hipíz jako blázen. A nikomu to neřeknem.” Pak si někdo všimnul, že už potřetí vycházíme za úplňku a jmenujeme se Úplněk a tajemství bylo v prachu. Optikou výroby seriózně nejhorší nápad všech dob, v rámci Full Moonu hipíz v normě.

Bylo těžké sehnat kapitál na tisk a vůbec výrobu prvních čísel?

Martin: To rozhodně ne, investoři do alternativní hudební scény se o možnost být při tom přímo rvou!

Karel: Přesně, já jsem s tím taky neměl problém.

Jak se dokážete uživit, když hudební časopisy spíše mřou?

Jitka: Jednak jsme děsně fancy, takže na náš inzertní prostor jsou čekací doby a neuvěřitelně nám to sype, a jednak každý z nás se kromě Full Moonu věnuje různým vysoce výnosným činnostem. Třeba Karel prodává samosplachovací  wc prkénka. Byznys jako blázen. Šéfka vysílá psy do kyberprostoru, Michal vede několik samoobslužných jídelen, Alžběta je myslim odstřelovač nebo tak něco.

Alžběta: Čím víc hudebních časopisů mře, tím víc my vyděláme. Navíc máme Alžbětu a ta, mimo inzerce, zařídí i dovolenou a Jamesona zadáčo. Víc k životu redakce Full Moonu nepotřebuje.

Karel: A máme rozpočet! Jsme docela chytrý.

Michal: Časopisy obecně, tedy kromě těch, které mají na titulce nalepenou kabelku, na tom nejsou dobře, ale přesto jich vychází tuna. Snažíme se udržet si vizi a plány a jednou někdo s tou kabelkou přijde. Třeba ten, Louis Vuitton…

Kdo a jak vám dělá layout?

Martin: Carton Clan.

Alžběta: Carton Clan.

Michal: Carton Clan.

Jitka: Carton Clan.

Karel: Nevim.

Apačka: Carton Clan. Je to celé dobré.

Jak je to dnes s distribucí, s možností zajistit viditelnost na stáncích a dostat se do trafik na lukrativních místech?

Michal: Řekl bych, že stejné jako vždycky. Drahé a složité. Už jen to, že tam jsme, je úspěch, a jen tak nás odtamtud nevyštípou.

Apačka: Není to ale spoko ani trochu. Ze způsobu, jakým u nás funguje oficiální distribuce, se mi chce zvracet. Kdyby bylo na mně a den měl dvakrát tolik hodin, domluvila bych prodej Full Moonu v síti krámů s ponožkama. Jenže ty prodávaj ponožky a časáky maj prodávat trafiky. Realita je taková, že krámy s ponožkama prodávaj ponožky a trafiky prodávaj cigarety a žvejkačky. Vlastní distribuční síť byl jeden z nejlepších nápadů, i když je to hrozně složitý a taky pěkně padlý na hlavu: v důsledku pracně vytváříme něco, co už jinde existuje a funguje, akorát blbě. Ve finále hádejte co? Inzerent se zeptá, jestli jsme na stánku. Zajímalo by mě, jestli výrobci ponožek řeší podobný protekční svinstva, diletantismus, bordel a ceny, se kterejma dýlujeme my. Bohužel se zdá, že systém oficiální distribuce jenom odráží stav novinovýho trhu, poptávky resp. nabídky, a to je dlouhodobě kurevsky smutnej příběh. Ne že bych to neznala z dřívějška, jen jsem doufala, že si nebudeme muset špinit ruce. Pardon my french.

Které tituly ze zahraničí vám přijdou inspirativní?

Alžběta: Můj zahraniční časopisecký rozhled končí lifestylem pro holky, tam je to pro mě Glamour. Petr Meškán řikal, že nejlepší je Q a já mu věřim, protože ví, o čem mluví. Pokud tu ale mluvíme o inspiraci, je jí hudba, nikoliv jiný hudební magazín. Nejde o pózu, ale o to, že se na malý český trh nedá aplikovat zahraniční koncept.

Karel: Modern Drunkard z Denveru.

Jitka: Láska naší pani šéf, Little White Lies kupříkladu.

Michal: Určitě Mojo nebo Uncut a nedávno jsem objevil poměrně nový magazín Clash. To je velká jízda. Inspirací jsou obecně zahraniční tituly, ani nemusí být hudební. Tady je to kromě Komfortu a Živlu strašně posazený na zadku.

Apačka: Little White Lies a Rock-A-Rolla, z klasickejch mám nejradši Uncut a Mojo. Na každým letišti si kupuju Financial Times, to jsou sexy noviny. A otáčej se za mnou samý bohatý kluci.

Martin: Hustler, Wall Street Journal a Sports Illustrated. Mojo a Uncut nejsou dost sexy.

Jste v lecčems jiní než ostatní, nemíváte třeba malé článečky, které bývají na začátku jiných časopisů - jak jste dávali dohromady koncept a formulovali jste si nějak svoje vize a představy o tom, co tam rozhodně nesmí a co musí být?

Apačka: Vím, jak ty “malé článečky” vznikají, píše je sekretářka na poslední chvíli z četky a tiskovek, které přijdou mejlem, a cpou se tam kapely, jejichž jediná přednost je, že jejich manažer nezavře hubu. Nemáme kapacitu na pokrytí takovýho množství originálních a zajímavých novinek jako třeba Uncut nebo Mojo. Je skvělý, když NME může zavolat Dohertymu a říct: “Tyvole Pete, pojď, uděláme rozhovor a nafotíme obálku.” A Peter řekne, že jasně. Komu mám zavolat já? Dohertymu? Upřímně, česká hudební scéna je až na pár výjimek celá děsná. Sekce novinek, postavená na zahraničních jménech, je opisování pičforku (v horším případě tiskovejch zpráv zoufalejch distribucí lokálních majorů), ale novinky o českých kapelách – bez materiálů od vlezlejch píár kašparů, pochybnejch barterů nebo “malinkejch nenápadnejch zmínek” v rámci inzertního plnění – by se vyčerpaly na první stránce. Taky jsou nějaký uzávěrky a samotnej tisk časáku trvá relativně dlouho. Není nic staršího než zpráva z twitteru před deseti minutama.

Michal: Full Moon je časopis pro lidi, kteří rádi čtou. Řešit v roce 2011 v tištěném magazínu rubriku novinky je mírně řečeno ujeté. Jinak ten proces je postupný, určitě během toho roku trochu zmutoval a dnešní podoba je svého druhu kompromisem. Naše vize a představy jsou natolik hrozivé, že následovat je doslovně by zároveň znamenalo donutit Pekla, aby zamrzl.

Karel: O tom, co se musí a co se nesmí, rozhoduju já.

Apačka: Já jsem teď zatrhla rozhovor se Žbirkou.

Michal: Srabe.

Bude se v následujících měsících časopis nějak měnit?

Michal: Změny chystáme. Žádnou revoluci, ale bude to rozhodně zajímavé. Taky musíme přesvědčit Karla, aby kupoval jiný kafe. Vašut už nestačí.

Karel: Vážně bych zvážil ten presovač do novýho kanclu. Jsou investice a investice. Takovýhle věci se promítají na každou jednotlivou stránku. Nebo aspoň kafetier, ve starým officu nikdo nespal celý tejdny. Efektivita je klíč! Řikám to furt.

Jak využíváte internet? Je zájem o virtuální listování?

Karel: Internet je nejlepší.

Apačka: Internet je nejhorší. Všechno zničil. Na každou informaci připadne kvadrilion dezinformací. Nicméně se snažíme efektivně využívat všechno, co nabízí. E-shop docela maká, mám ráda náš facebook i twitter. Máme taky nový webový stránky, od profíků. Čtečky jsou sexy, to nikdo nepopře, ale elektronické verze se prodá minimum. Spíš se po ní ptají majitelé hard copy. Internet, na kterej se ptáš, beru jako nutné zlo.

Co bývá v dopisech do redakce?

Jitka: Většinou drogy. Jednou přišly i špinavý fusekle, který Karel zapomněl na záchodku jednoho pražskýho klubu. 

Apačka: Většinou slova chvály a podpory s dodatkem, jestli bysme o nich nemohli napsat nebo vydat jim desku. Pár chlapů mi napsalo, že by mě chtěli poznat osobně. Čas od času chodí konstruktivní kritika, objevily se i cca dvě nekonstruktivní. Výjimečně někdo polemizuje s tím kterým autorem, jistá část pošty je pro Karla osobně. Denně mi chodí 634 293 nabídek, od článků přes spolupráci, koncerty, sex, drogy až po levnější tisk. Nevím, co z toho se počítá do “dopisů redakci”. Ty největší bizarnosti nejdou ani transkriptovat, i když… Náš art direktor z toho chce sestavit knihu. 

Jak vidíte následující měsíce Full Moonu?

Michal: Stejně jako ty předešlé. Přirozený boj o přežití v džungli.

Jitka: U kartářky nám řekli, že prej potkáme životní lásky a otěhotníme.

Karel: Já taky?

Apačka: Já bych klidně otěhotněla, ale prej to nejde bez lásky.

Martin: Setkání s groupies, večírky s investory a dobročinný golfový turnaj. Mimo to vydáme také několik čísel našeho časopisu.

Alžběta: Já je vidím především pracovně a to je dobrý.

Karel: Já mám prázdniny. Pracovat v létě není zdravý.

Co jste se za dobu jeho existence naučili a dozvěděli?

Karel: Nic.

Jitka: Že živ, výkonný a kreativní může být člověk klidně jen z koly, kafe, cigár a čokolády. A že konkrétní cílová skupina Full Moonu neexistuje.

Alžběta: Že hudba je jeden z nejhorších artiklů k prodeji v Česku. Asi se nic měnit nebude, proto je to výzva.

Apačka: Naučila jsem se balit cigára, i když blbě, a skládat origami, přesněji jeřába, docela dobře i z opravdu malinký čtvrtky.

Martin: Naučil jsem se neodporovat Apačce, protože si stejně prosadí svou, že Duran Duran nikoho kromě mě nezajímají a také jsem se naučil lépe pracovat se zápornými čísly. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o country, ale stejně mi pořád připadají zajímavější Converge. Objevil jsem spoustu muziky, kterou bych bez časopisu neznal, a zjistil jsem, že ve většině případů jsem o nic nepřišel. Taky se mi podařilo znechutit redakci spoustou skvělých songů 80. let, na kterých jsem vyrůstal. Falco a Sandra, ale to si ty, Karle, pamatovat nemůžeš.

Karel: Nebuď drzej, CEO, nebo ti strhnu prémie.

Michal: Dozvěděli jsme se toho spoustu o sobě z různých zdrojů a od lidí, kteří nás třeba nikdy neviděli, to bezesporu. Většina toho se zveřejnit nedá.

Karel: To o vás šířim já a buďte rádi, pravda je mnohem horší.

Jaké bude příští číslo a co v něm nemáme přehlédnout?

Apačka: Třináctka se povedla graficky a dobře jsme vybalancovali ten zrušenej koncert Queens of the Stone Age. Materiálu o nich je tam hodně, ale zvládli jsme situaci. Jeden z nejlepších textů je londýnskej report ze sólo koncertu Davida E. Edwardse (Wovenhand) a vůbec je tam hodně reportů: dokončení turné Esazlesa a Five Seconds to Leave a docela jsem čuměla, co kluci vydrželi, komentovaný fotoreport z amerického SXSW od Vaška Havelky, no a já jsem napsala dlouhej “cestopis” z letošního Roadburnu. Den před fesťákem jsem si na koncertě Wovenhand v Haagu dala nějaký houby, tak v jedný části popisuju svoji cestu za poznáním, a srovnávám to s tzv. normálním vystoupením Wovenhand o den pozdějc. Teď nemám od textu dostatečnej odstup, ale dřív mi to přišlo jako dobrej nápad. Sloupky mají standardně vysokej kredit. Je to poslední číslo “starýho formátu”. Jo a obálka je tentokrát boží.