fringe blog 2015, díl IX: O napětí

Fringe se pomalu chílí ke konci. Finální sprint, i přes celkově dramatický průběh přechozích dní, nabral překvapivý zvrat. Byla jím inscenace Bás - Shallow Death britského souboru Schizothemia. Přesto, že jsem již dávno zapomněl anotaci, která by mi alespoň částečně napověděla, o čem inscenace vypráví, je název sám dosti vypovídající. Shallow Death jako mělký hrob. Postupně se blížící smrt, stísňující beznaděj, pochroumané životy a stigma válečné zkušenosti. O to více mě zmátl úvod hry zpodobňující táhlý život pěti vojáčků v zákopu. Je z nich cítit frustrace, strach a stest po domově, ale vytrvale bojují proti všudypřítomném šílenstvá humorem. Smrt se zdá být natolik vzdálená, že se této inscenace ani nedotkne a spíš bude nezahnatelným stínem na pozadí zákopového života. Celá situace se obrátí během jednoho rychlého momentu nenadálého útoku, kdy z původní pětice vojáků, zůstanou jen dva. Dva vojáci sami uvnitř zapadlého zákopu, v intimním a postupně se stísňujícím A Studiu Rubín. Jeden z vojáků má ošklivě postřelenou nohu. S laxností s kterou si ránu obvázal, je jasné, že ještě sehraje svou důležitou roli a vlastně se čeká, kdy se tak stane. Postřelený mluví irsky, ten druhý anglicky a welšsky - zcela nesourodé jazyky. Drama začíná snahou si porozumět. Skrze bibli se snaží najít společnou irsko-welšskou komunikační rovinu. Vzduch začíná být velmi těžký - ten večer je to čtvrté představení v Rubínu a vzduch je téměř nedýchatelný. Začíná se odehrávat silně naturalistické drama o přežití, víře, lásce. Vojáci si navzájem čtou dopisy, které píší domů, do míst, kde je čeká milovaný člověk. Se svou beznadějnou situací konfrontují Boha a sami sebe. V nejtěžší chvíli pochyb se ozývá zhnisalá rána na noze a voják dva je nucen k řezničině. Voják jedna propadá z bolesti do halucinací a jediný kontakt s realitou vystihuje ve větě 'CUT IT!'. Voják dva bere do ruky zrezivělou pilu... Spousta krve... Výbuch, střelba... Za závalem jsou slyšet britské hlasy... Naděje na obzoru... Ale...
Přijde mi zbytečné vyzrazovat konec. Není však ani jednou z těch nabízejících se linek - všechno dobře skončí - všichni umřou. Po stejně silném a překvapivém začátku přichází i steně silný a překvapivý konec.
Napětí, které protíná a graduje v průběhu představení společně s velmi sugestivním naturalistickým herectvím plným bolesti a tělních tekutin, ústí v emočně vibrující zážitek. Bylo mi těžko uvěřit, co všechno stihli Schizothemia vtěsnat do jedné hodiny akce. Upřímně jsem si myslel, že jsem přehlédl stopáž a že představení trvá alespoň hodinu a půl až dvě. Intenzita a kondenzovanost scén utvrdila napětí a vedla pevně svázaného diváka až do svého konce.
Výrazným kontrastem byla následující inscenace Noir: A Dick Privet Mystery údajně čerpající z noirových thrillerů - tedy příběh, který by měl být z principu svého žánru plný napětí a rychlého sledu peripetií. To se vůbec nedařilo. Tam, kde jsem byl překvapen s jakou intenzitou dokáží Schyzothemia vyplnit festivalovou hodinu, tam jsem u Dicka Priveta trpěl neuvěřitelně pomalým rytmem. Celý čtyřiceti pěti minutový příběh by se klidně mohl odehrát v pěti až deseti minutách. Inscenace vážně trpí dlouhými přestavbami loutkářských scén. Výsupy jsou táhlé, dialogy unylé a ve chvíli, kdy už je význam celé scény jasný a děj by se měl ihned posunout dál, se scéna natahuje do nesmyslných rovin, kde se místo naplnění vyprazdňuje. Měl jsem celou dobu neuvěřitelně trpký pocit. Při pohledu na preciznost provedení loutek a celé scénografie, jsem uviděl potenciál loutkového thrilleru, který nebyl ani způli naplněn. Po konci mi tedy zbyla jen lítost. Během představení jsem si celou dobu přál, aby se mi to líbilo, už jen kvůli krásným loutkám a scéně, ale přes nefunkční rytmus a lacinost příběhu točícího se v trojúhelníku detektiv-femme fatalka-několik nesmyslných vražd, se prostě přeníst nedalo.
Petr Dlouhý