Fringe blog 2015, díl IV.: O odlehčení

O odlehčení
V neděli se v Malostranské besedě sešla většina vystupujících umělců a okruh skalních diváků, kteří jsou odhodláni navtívit vícero představení, na události Fringe Sunday. Tato každoroční, odpolední událost je přehlídkou většiny sobourů účastnících se festivalu. V krátkých blocích mají možnost předvést části ze svých vystoupení a nalákat tak diváky. Zároveň je Fringe Sunday takovým lakmusovým papírkem každého ročníku, jelikož poskytuje alespoň částečný obraz o tom, jaká bude jeho letošní podoba. A jelikož je náplň festivalu vždy nepředvídatelná, byť je do jisté míry předvídatelná, je Fringe Sunday velmi navštěvovanou událostí. 
Letošním odpolednem provázel britský komik Jody Kamali. Ten se po vzoru své show Spectacular stylizoval do principála ruského cirkusu Gorbachev a postupně uváděl na scénu Malostranskí besedy soubory festivalu, jako vystupující cirkusová čísla. Jeho krátké výstupy a propracovaně hyberbolizovaný ruský akcent mi připadl vtipný. Skvěle si uměl podmanit publikum a s profesionální ladností prováděl odpolednem. Byla to dostatečná motivace, abych se šel kouknout na jeho samostatnou show a zjistil, jak v ní obstojí, když mu nebudou ostatní soubory vytvářet jednotlivá čísla.
Spectacular jako parodie na spektákl-touhu ohromovat. Šedesát minut plných banalit a střídavě trapných a méně vtipných výstupů. Gesta a humor, kterými Jody Kamali vyplňoval odpoledne, se v podvečer zcela vytratila do prázdna a mělkosti. Ale poloprázný sál se smál, já se občas usmál. Spectacular jako takové typické Fringe představení, které často slouží jako nutný balast. Nutný odpočinek mezi jinýma představeníma, bezmyšlenkovité odlehčení. Šedesát minut odduševnění, aby se neřeklo, že je toho na diváka moc.
Lépe na tom byl Neil Frost v představení Everything's possible, Nothing's available. Jeho klaunská show, tak nějak okrajově vyprávějící příběh nerovózního muže snažícího se přenést přes svůj ostych, byla plná nápadů a nepředvídatelnosti. V úvodu vytyčil pravidla své interaktivní hry a brzy každý divák pochopil, že pokud nebude v určité momenty doprovázet příběh správnými zvuky - nic se nestane. Komika celého představení stála přitom na faktu, že neexistoval správný zvuk a tak se dělo, že intuitivní a často bizarní reakce diváků vedla tok celé show do absurdní a nepředvídatelné směsice. A sám Neil Frost ani často nevěděl, co dělá, ale vždycky to s patřičně komickým gestem přiznal. Stalo se tedy, že se společným úsilým vytvářela komická show, v níž byl příběh nervózního muže jen nenápadným vodítkem, na kterém vůbec nezáleželo. A to bylo dobře.

Petr Dlouhý