Fotograf Marek Musil: Prach a světlo

O existenci  pouštní taškařice The Burning Man jsem dlouho neměl povědomí. Asi jsem málo hipík a byť mě baví oldschool filmy Mad Max, ten poslední, The Burning Man evokující, mě spíš rozesmíval a jelikož nejsem ani technický geek, šel trochu mimo mě.
 
Nicméně mysteriózní hypnóza pouště, tajemné kontexty a pravidla jak ze Stínadel, to všechno lehce provokující zvědavost a fantazii, se prostě potlačit nedá. Když jsem se dozvěděl, že můj kamarád fotograf Marek Musil tam byl, fotil, natáčel a celé si to tam odžil a dokonce se chystá z dovezených fotek udělat výstavu, musel jsem se s ním potkat, tentokrát jinak než u drinků, jak je povětšinou naším zvykem, a nechat si celé dobrodružství odvyprávět. 
 
Možná je dobré začít malou deskripcí, co je vlastně The Burning Man. Je to festival, nebo spíš pospolitost lidí, pořádaná každý rok v distriktu Black Rock Dezert v Nevadské poušti, sto deset mil severně od města Reno. První The Burning Man proběhl už v roce 1986, ale paradoxně na sanfranciské Baker Beach jen v okruhu několika přátel Larryho Harveye, který happeningem spálení několik metrů vysokého dřevěného panáka a dřevěné malé skulptury psa demonstroval počátek nové éry po rozchodu se svojí přítelkyní. Trochu teatrální, ale co už. Alespoň vidíme, že i velké věci mají mnohdy triviální začátky. Ano, The Burning Man se za tu dobu letos jubilejních třiceti let přerodil v obří festival v poušti se svými pevnými pravidly a řády, poměrně nákladný pro návštěvníky i na provoz, není dostatečně transparentní kdo z něj profituje a kdo přesně za ním stojí. Přesto byl ten letošní, s tématem práce Leonarda da Vinciho, vyprodaný, což znamená sedmdesát tisíc zúčastněných divnolidí. 
 
„Znám Jindru Kadlece, kamaráda, který žije v New Yorku a už asi osm let pracuje pro Robot Heart, což hardcore parta lidí, kteří The Burning Man zakládali,” vypráví Marek. „Každý rok tam jezdí a pomáhá stavět Robot Heart kemp. Už když jsem žil v Americe, slyšel jsem o tom vyprávět a hrozně jsem do Nevady chtěl jet. Podařilo se mi to až letos. Ale lehké to úplně nebylo. Naivně jsem zavolal Jindrovi a on že super a ptá se, jestli mám lístek. Řekl jsem mu že ne, ale že si ho koupím na místě. Vysmál se mi, že vůbec nevím, která bije. Lístek se takhle samozřejmě nedá koupit. Ani zařídit akreditace nebo fotopas. Když někdo fotí, musí mít lístek, a pokud chce fotky někde vystavovat, musí mít od pořadatelů povolení. Zjistil jsem, že jsem v háji a ptám se Jindry, co mám dělat. Jindra měl samozřejmě nějaké lístky, které se normálně neprodávají, akorát jejich cena byla skoro dvojnásobná než u lístků v klasickém předprodeji. Taky mi nabídl zařízení karavanu a kempu, který stál skoro to samé jako lístek a další potřebné věci, ale všechno to vycházelo tak draze, že jsem se nakonec spojil s dalšími lidmi odsud, o kterých jsem věděl, že tam letí, abychom alespoň trochu zmírnili náklady”.
 
DRAHÝ KARNEVAL
Vypadá to jako neo-hippie karneval, ale jak vidno, dostat se na The Burning Man nejenom že není úplně snadné, ale také to stojí vcelku dost peněz. Marek si dal celý festivalový očistec naplno. Šest dní plus cesta a nějaké zařizování věcí kolem, stan, spacák, vybavení, jídlo, pití. Když postavili stany, rozešli se a od té doby nikoho z kamarádů tři dny a noci neviděl. Rozlehlé vyschlé jezero a sedmdesát tisíc lidí. Zajímá mě, jaká tam hraje hudba. Marek říká: „V jednom kempu, který jsem navštívil, bylo takové chatrné zaprášené pódium a na něm se hrálo živé funky. Kytaristi stali v řadě, celý večer a noc se jamovalo a bylo to skvělé. Ale myslím, že devadesát procent produkce je poměrně tvrdá elektronická muzika a největší hvězdou byl asi Skrillex. Ten tam jezdí pravidelně a bydlí v kempu, který letos stavěl jako svoji instalaci, měl tam takovou obrovskou velrybu posázenou sklíčky, která v noci pochopitelně hodně blikala.” Zdá se, že kromě několikadenního paření, tance a braní drog až do vyčerpání je dalším poselstvím a náplní právě stavění pojízdných instalací. My bychom asi řekli alegorický vůz, ale to zní trochu směšně, Američani používají termín ‘art car‘. The Burning Man je zkrátka open air galerie, ve které umělci vystavují svoje obří skulptury, nebo ji křižují pojízdné instalace konstruované tak, aby se na nich mohli vozit lidi a probíhat na nich party.
 
10 PRAVIDEL
Zdálo by se, že to je jeden obrovský chaos, ale pravda je taková, že od začátku celé třicetileté historie The Burning Man platí deset pravidel, která se striktně dodržují. Většina z nich jsou praktické věci k přežití, jako je nutnost vlastního jídla, pití a ostatní vybavenosti s tím, že je akcentovaná šetrnost k životnímu prostředí. Chceš-li kouřit, musíš s sebou mít nejenom kuřivo, ale i popelník. A ten musí být mobilní. Nemůžeš jen tak odhazovat vajgly na zem v obrovském rozlehlém prostoru vyschlého jezera, kde se tančí a říká se mu playa. Když zabalíš stan a odjíždíš, musíš z písku vyhrabat veškerý svůj odpad. Nic po tobě nesmí zůstat. Ekologický aspekt je přísně dodržován. Mezi další pravidla patří samozřejmě zákaz zbraní a jakékoliv pyrotechniky, maximální povolená rychlost čehokoli je osm kilometrů v hodině, žádná auta kromě aut rangers a zdravotníků, instalace se smí po skončení festivalu pálit pouze na vyhrazených místech, žádní psi a pár dalších restrikcí. „Jedno z dalších pravidel je to, že peníze nehrajou vůbec žádnou roli. Protože se tam téměř nic nedá kopit. Všechno funguje na bázi směnného obchodu. V jednom místě se dá pořídit za tři dolary kafe nebo čaj, ale to je všechno. Jídlo musí mít každý vlastní. A pití se dá v průběhu parties v kempech sehnat na minibarech zadarmo. Nebo spíš jejich filozofie je postavená na tom, že za drink musíš něco dát zpátky. Potkal jsem tam třeba šperkaře, který měl z 3D tiskárny různé prstýnky, fotografové většinou dávají fotky, já jsem měl s sebou spoustu lízátek, nějaké foto-printy a další blbosti... a takhle tam probíhá všechno, v klidu, všichni se usmívají, klasická hippie atmosféra”, vzpomíná s úsměvem, ale ne s pohrdáním a despektem Mára.
 
NA ČEM JET
Vzhledem k obrovské rozlehlosti území, na kterém The Burning Man probíhá, je nejpoužívanějším dopravním prostředkem kolo. Buď si každý může dovézt svoje, nebo se dá půjčit na místě. Každý z kempů má nějaké svoje specifikum. Kemp, ve kterém byl ubytovaný Marek byl ‘bike repair’, to znamená, že se v něm zadarmo opravovala kola. Dokonce fungují jisté služby, kdy každý z ubytovaných musí být v určitou dobu k dispozici jako opravář. Všechno se musí odpracovat. To, že má člověk vstupenku, ještě vůbec nic neznamená. Bydlet musíte v kempu. Nedá se postavit stan, kde se vám zlíbí. Proto jezdí po celém území místní rangers a kontrolují, jestli někdo neporušuje zmíněná pravidla. V každém kempu je první pomoc a sem tam jsou vidět i sanitky. Rangers jsou v pohodě, protože celý festival je mírumilovný a drogy, ať už tráva, nebo extáze k němu prostě patří, takže adekvátně k tomu jsou shovívaví. Ono se to celé tváří jako jedna velká party, ale o drogy, alkohol, mejdany do vysílení, nahotu a sex jde až v druhém plánu. Hlavní je svoboda, volnost, návrat k přírodě, šetrnost k ní a uvědomování si toho, že potřebujeme opravdu málo. A pochopitelně pro zůčastněné umělce je zásadní umělecký aspekt, vystavovat mnohdy dost bizarní věci v možná největší otevřené galerii na světě. A je jasné, že to jsou bohatí umělci, kteří si plní svoje sny a mají k tomu dostatek prostředků na to, třeba se celý rok věnovat něčemu, co pak ve výsledku lehne popelem. 
 
NÁLADY A TVÁŘE
Mohli bychom si asi povídat ještě hodně dlouho, část rozhovoru by byla jistě nudná a další nepublikovatelná. Co je ale důležité je fakt, že Marek Musil se rozhodl z pořízených fotografií udělat výstavu. Nebude to dokumentární fotka, spíš jakési náladotvorné ‘moody’ fotografie, zachycující dynamiku, kontrast a prolnutí zvířeného prachu se světlem. Proto jí nazval Dust and Light (The Burning Man Collection). Bude na ní třicet pět printů, některé větších formátů. Zbytek bude mít přeci jenom trochu reportážní charakter anávštěvníkům alespoň obrazem přiblíží zákulisí celého podivného cirkusu. „Součástí výstavy bude ještě jeden paralelní projekt, který jsem si nazval The Burning Man Faces. Chodil jsem po festivalu a fotil širokým objektivem jenom obličeje. Nejdřív jsem měl v plánu z těch portrétů udělat koláž, ale asi by to samo o sobě nebylo na zeď tak silné, tak z toho nakonec bude jen taková série promítaných slajdů,” uzavírá Marek. Vy se běžte podívat, bude to stát za to.
Vernisáž je v Nikon Photo Gallery (Újezd 19, Praha 1) ve čtvrtek 13. října od šest hodin večer a výstava samotná potrvá až do 20.11. 2016.