Eliška Junková: Na úspěchy té silnější a nekřehké polovičky našeho národa!

„Bylo toho mnoho, co jsem viděla a co jsem si zapamatovala ze svých dětských let. Viděla jsem první kalhotové sukně a klobouky s kyticemi z kašírovaného kvítí; zlatý kočár arcibiskupův a poutní zázraky na Svatém Kopečku; viděla jsem první vzlet Kašparův a viděla jsem i stužkonosku modrou. Jediné, co nemá nejmenšího místečka v mé mladé paměti, je automobil.“
 

Alžběta Pospíšilová se autem sveze poprvé až ve dvaceti letech ve Francii, kam odjíždí na zkušenou. A také si ještě užít světa a svobody před vdavkami, kterých se už nemůže dočkat její šéf, bankovní úředník Čeněk Junek. Do Alžběty se možná zamiloval už v jejích šestnácti, kdy spolu začali pracovat v olomoucké filiálce Pražské úvěrní banky. Ale Alžběta ještě dlouho dává přednost cestování, práci a studiu ve Francii a Švýcarsku. Až v roce 1922 řekne Čeňkovi definitivní ano a z Alžběty Pospíšilové se stává Eliška Junková. Kromě lásky k manželovi se v ní pomalu probouzí ještě jiná vášeň, která jí obrátí život naruby.

Čeněk Junek propadá začátkem dvacátých let motorismu a jeho mladá manželka nechce zůstat pozadu. Jako jedna z prvních žen si tak dělá vůdčí list a denně za každého počasí jezdí aspoň hodinu. Nadaný pár (Čeněk už v té době jezdí i závodně) se mezitím seznámí s Ettore Bugattim, zakladatelem stejnojmenné značky, který si je velmi oblíbí, a je tudíž jasné, s jakou značkou bude (prozatím jen Junek) jezdit. Už v roce 1923 Eliška vstoupí aktivně do závodnického světa, tedy zatím „pouze“ jako Čeňkova spolujezdkyně v závodě Zbraslav –  Jíloviště.

Eliščiny schopnosti se den ze dne zlepšují, a tak jen o rok později Čeněk usuzuje, že Eliška je schopná samostatného závodění. Křest ohněm přichází v srpnu na trati Lochotín – Třemošná. „Ve čtyřiadvacátém roce jsem z řad diváků slyšela všechny ty běžné poznámky o ženách za volantem. Byla jsem tím po všech předcházejících zkušenostech před svým prvním startem hodně znervózněna, ale zároveň jsem si uvědomovala, že nezávodím jen o svou čest, nýbrž i o to, abych umlčela předpotopní názory na ženský sport.“ A to se vskutku daří, Eliška hned při své závodnické premiéře vyhrává v kategorii cestovních vozů. „Vždyť skutečnost, že žena za podmínek rovných pro muže jako pro ženy dobyla takového úspěchu, nota bene ve svém prvním vystoupení, byla komentována s mnoha poklonami a tak dále, ale také s netajenými úsudky, že zkrátka Pánbůh tu plzeňskou neděli nebyl doma.“

Eliška se ale skvěle umisťuje a vyhrává i v dalších závodech. A všichni to musí vzít na vědomí: „Tedy rok mého závodnického vystupování stačil k tomu, aby si veřejnost zvykla na to, vídat ženu v čele závodního pole. Jaký to pokrok v nazírání na ženu za volantem! A to já pokládám za jedno ze svých největších vítězství. Vítězství, kterého jsem dobyla pro všechny ženy.“ K celoevropské senzaci dojde 9. května 1926, kdy Eliška na Zbraslavi poráží všechny mužské konkurenty (včetně manžela) a jako první žena se stává absolutní vítězkou mezinárodního závodu. 

Eliščina popularita u nás i v zahraničí stoupá. Jako žena se musí vypořádat nejen s předsudky, ale i se skutečnými problémy a nevýhodami – řízení je neuvěřitelně fyzicky náročné i pro statné muže, neexistují posilovače řízení ani posilovače brzd, dřevěné volanty rozdírají ruce do krve, „závodní“ silnice nejsou často vyasfaltované, Eliška je navíc malá a drobná... A diváci, sportovní činovníci i ostatní jezdci to moc dobře vědí a dokážou to ocenit. Nejinak je tomu na Nürburgringu v roce 1927 na první Velké ceně sportovních vozů (dnešní formule 1), kde Eliška, jediná žena na startu, nastupuje ve své kategorii jako absolutní outsider. Závod je dramatický, Eliščinu bugatku pronásledují technické problémy, Čeněk z depa signalizuje: „Opatrně!“, ale Eliška ví, že je to její závod… „Nejedu, letím a přímo piji rozkoš z rychlosti a potěšení ze zdaru jízdy. Předjíždím vše, co je přede mnou.“ Dodnes se na listině vítězů této, ale i dalších Velkých cen skví jen jedno ženské jméno. Eliška Junková už 84 let marně čeká na svou přemožitelku.

„La mia Targa! Je to silnička vinoucí se od břehu moře do hor Madonie růžově zbarvených ranními červánky. Pestře kvetoucí luka, lány červeného jetele, zlato vyzrálých polí a háje oranžovníků a citroníků v nížině, ve vyšších polohách stříbro líbezných oliv, stáda pasoucích se oveček a koz, karavany na oslech a mezcích. Vzduch provoněný oranžovými a jinými květy. A  k tomu všemu z blankytného nebe přihlížející to boží sluníčko…“ Targa Florio. Nejtěžší závod ze všech. Okruh dlouhý 108 kilometrů, který se vine od pobřeží a stoupá až nad 900 metrů nad mořem, okruh s asi 1500 zatáčkami klenoucími se nad propastmi, který se jede pětkrát. To dává dohromady 540 kilometrů na jeden zátah, tedy okolo sedmi osmi hodin v žhavém sicilském slunci, případně ostrém větru scirocco.

Málokdo by sázel, že někdo tak útlé postavy jako Eliška dokáže na této trati uspět. Pravidlem tu bývá, že většina jezdců závod vůbec nedojede. Ale Eliška překvapuje už při své premiéře v sedmadvacátém roce. Kvůli poruše sice ze závodu odstupuje, ale zajede tak ďábelské první kolo, že jsou všichni doslova konsternováni. O rok později se vrací, aby zaútočila na příčky nejvyšší. „Moc jsem si přála ještě jednou jet ten závod, kde jsem nechala kus svého srdce. Kde jsem měla tolik smůly, ale kde jsem jela s radostí, nadšením i vášní jako nikdy a nikde jinde.“   

Už 14. dubna 1928 přijíždí Eliška na Sicílii a začíná s tvrdým tréninkem. Protože za svými mužskými soupeři, největšími závodnickými esy té doby, zaostává ve fyzické síle, musí si pomoci jinak – vytříbenou technickou jízdou, perfektním mapováním trati včetně precizních nákresů a zápisků. 6. května přesně v 8 hodin 56 minut se ozývá povel: „Start!“  Eliška vyráží jako blesk, po prvním kole je čtvrtá, ale v druhém se už dostává do vedení. Ve třetím ji na prvním místě střídá Campari, stejné je pořadí i v kole následujícím. Napětí stoupá, davy, které svou Elisabeth milují, takřka šílí. V pátém kole se však v jedné ze zatáček zničehonic objevují dva balvany, které v ní předtím ani potom nebyly. Dodnes nevysvětlená záhada… Srážka s jedním z kamenů stojí drahocenný čas, a Eliška tak nakonec projíždí cílovou páskou „až“ pátá. Zklamání vzápětí vystřídá štěstí. Eliška Junková z Československa je první ženou, která dojela do cíle Targa Florio, a to ve vynikajícím čase a na výborném místě. Šestý závodník dojede až půl hodiny po ní… Dodnes je to největší ženský úspěch v nejvyšší automobilové kategorii. „La mia Targa!“ 

Eliška se stává mezinárodní superhvězdou, doma ji vítají tisíce fanoušků, zdá se, že rok 1928 je rokem snů. V červenci odjíždějí Junkovi opět na okruh do Nürburgringu, kde tentokrát hájí československé barvy Čeněk. V tréninku ho pronásleduje smůla, přesto se postaví na start. Rozhodne se riskovat, i když přilba, kterou si objednal z Paříže už koncem června, stále nedorazila. Eliška se u tratě ujímá signalizace. „V neděli 15. července v parkovišti závodních vozů jsme byli všichni ve veselé náladě a Junek se cítil v dobré kondici.  Slunce nemilosrdně pálí. Horko se stupňuje; jaké musí být ve vozech a jaká je asi silnice? Dívám se na stopky, už by se měl objevit při vjezdu k tribunám, znova se dívám, znova a znova – a pak už vím, že se neobjeví…“

Automobil dostává na rozpáleném, rozměklém asfaltu smyk. Čeněk Junek umírá ve třiačtyřiceti letech na následky proražení lebky o skálu. Bezpečnostní přilba nikdy nedorazí, protože si francouzská pošta zapomene účtovat pět franků navíc. Eliška Junková se rozhodne, že bez svého největšího učitele, rádce a životní lásky již nikdy neusedne za volant závodního vozu. Už totiž nemůže plnit svůj největší cíl – dělat radost svému muži. „Ze všech stran se na mne hrnuly domluvy, abych neopouštěla závodnickou činnost ve chvíli, kdy jsem v tomto oboru dospěla k samému vrcholu. A jako první a zatím jediná. Nicméně jsem své rozhodnutí závodit nezměnila. Nedovedete si ani představit, jak ráda jsem jezdila a jak těžce jsem se toho zřekla…“

Citáty jsou převzaty (a kráceny) z knihy Elišky Junkové Má vzpomínka je Bugatti.

 
Autor: Alžběta Medková. Vydáno ve spolupráci s Galerií NE, www.galerie-ne.cz