Dlouhá cesta do bezvědomí s Mikem Rutherfordem z Genesis

Západ slunce. Jedete s přítelkyní v autě, na hlavě sluneční brýle, je léto. Zamilovaně se na sebe díváte (ale jen tak, abyste se u toho mohli dostatečně soustředit na řízení vozu). Smějete se. Všechno je tak, jak má být. Jako v americkém rodinném filmu. Nebo rodinné road movie. Jedete po cestě bez výmolů, žádné ostré zatáčky, žádné karamboly. Nebo jinak. Rodinná barbecue. Slunce, drinky, hamburgery, nezávadná pohoda, mládeži přístupno. To je ten feeling. Seznamte se – Mike and The Mechanics, album The Road.
Možná je neznáte. Ale Genesis znáte určitě. Mike Rutherford je jeden z jejich zakládajících členů a The Mechanics je taková „bokovka“, ze které se nakonec stal jeho hlavní projekt. Vznikli v roce 1984 a vliv Genesis byl u nich dost patrně znát. Letos v dubnu vydali po šestileté pauze novou desku „The Road“ v nové sestavě oproti poslednímu albu z roku 2004 „Rewired“.
Na jakou jízdu se máte připravit? Upřímně řečeno, bezpečnostní pásy u tohohle pop-soul-rocku nejspíš potřebovat nebudete. Andrew Roachford a Tim Howard, kteří mají na starosti vokály, precizně a čistě intonují, Luke Juby umně podbarvuje skladby na míru střiženými klávesami a Gary Wallis má v rukou akurátní pop-soul-rockový rytmus. Sám Mike Rutherford se postaral o basové a většinu kytarových linek. Při poslechu alba se nebylo možné ubránit otázce, proč nedal právě kytarám víc tvořivého prostoru pro vyjádření.
Na poslech je to album velmi vyrovnané. Což mu možná paradoxně ubírá na kráse. Žádná skladba z něj vyloženě nevystupuje, u žádné nemáte pocit, že je to jasná „singlovka“. Nebo naopak – singlů byste vybrali hned několik, v přiměřeně stejné kvalitě. The Road, úvodní skladba, předznamenává ducha, ve kterém se ponese i celý zbytek desky. Budiž jí přičtena k dobru kytarová linka, která působí celkem osvěžujícím dojmem. Reach Out (Touch The Sun) byla – snad pro svůj chytlavý refrén, jenž se snaží být trochu víc „od podlahy“- vybrána jako první singl. Slabou reminiscenci na refrény U2 vyvolává Heaven Doesn’t Care. U Hunt You Down se jako dobrý nápad ukázalo „ozdobení“ písně retro klávesami, díky nimž skladba oproti ostatním víc vynikne. Oh No je podbarvená smyčci a trochu nečekaně doplněná o efekt syntetizátory.
Mike and The Mechanics si vybrali hladkou cestu, při níž nikdo nešlape na plyn ani zbrkle nebrzdí. Nesnaží se být žádnými piráty silnic. Mají uhlazený, v jistém slova smyslu vytříbený a technicky dokonalý zvuk s puncem „radio friendly songs“ – nutno podotknout, že alespoň nikoliv těch přihlouplých. Svým posledním albem jakoby se snažili držet krok se současnými hudebními trendy, avšak v mnoha ohledech ani neslevují z některých hudebních principů, na kterých stála jejich předchozí tvorba. Potácejí se tak na pomezí zvuku, jež předznamenal začátek jejich éry v osmdesátých letech, se kterým se jim očividně nechce rozloučit, na druhou stranu však chtějí jít s dobou a ve výsledku vytváří „ani retro ani trendy“ styl, jež je snad až příliš dospělý a líbivý. Na druhou stranu je alespoň sympatické, že celkovým výrazem si tenhle hudební kousek neklade za cíl být za každou cenu podbízivý.
Otázkou je, komu by tohle album udělalo vyloženou radost. Svoje posluchače si bezesporu najde, ale obávám se, že milovníci „starých dobrých“ Genesis to nebudou. Fandové „starého“ Mikea by se po zvuku, na který u něj byli zvyklí, museli vysloveně pídit. Současný mladý posluchač, kovaný v nejrůznějších indie výstřelcích, usne nejspíš už během první písně (pokud by našel vůbec nějaký důvod si tuhle desku pustit). Mike and The Mechanics zkrátka nabízí technicky dobře zvládnutou, v mezích svého žánru kvalitní, hudbu bez jakýchkoliv extrémů. Nenutí vás nad ničím se zamýšlet. Prostě si je pustíte a vyrazíte v rodinném kombíku navštívit příbuzné.