Divadlo Komedie exceluje, i když má trápení...

Jinak to ani nazvat nejde. Nejnovější představení Dušana Pařízka, podle německého provokatéra Rainera Wernera Fassbindera, patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co se dá  - v bohužel dosluhujícím - divadle vidět. Odpad, město, smrt skvěle tne do dnešní doby a tím vystihuje podstatu každého z nás. Ať už si to budete chtít přiznat nebo ne, pokud nejste světec nebo mnich, pravděpodobně se minimálně s jednou z postav rychle ztotožňíte. A nemusí jít o ztotožnění celistvé. Herci své postavy hrají v takových nuancích, že vás zasáhně třeba jen jediné gesto, hláška, pohled či song (ano, Martin Pechlát zpívá jako Hanka Zagorová a jde mu to skvěle!) Gabriela Míčová předvádí jako prostitutka Romi svoji životní roli (je velká škoda, že ji Radok minul). Její ztvárnění je tak uvěřitelné, že s ní budete chtít od začátku plakat, smát se, dojímat, zpívat, soužit i souložit a nakonec se i pověsit na lano. Její výkon je dechberoucí a jsem přesvědčená, že ve chvíli, kdy to rozbalí v plné své kráse, nesedí v hledišti jediný muž, který by jí za “její výkon“ rád nezaplatil. Pařízek nechává své herce opět balancovat na hraně, provokuje a zkouší, co otrlý divák vydrží. Představení se tak občas prolne s realitou, když uchvácení diváci začnou tleskat uprostřed představení po agilním či pěveckém výstupu Martina Pechláta. Tento pocit ještě umocňuje netradiční uspořádání scény – sedí se v komorní atmosféře okolo malého jeviště u stolků jako v restauraci (na baru si můžete koupit lahev vína, či panáka a během představení popíjet). Herci jsou tak vlastně součástí publika, z kterého pouze vystupují do svých rolí. Stanislav Majer jako sprostý a zoufalý pasák, jenž si své frustrace ventiluje na Romi; Martin Finger je jako bohatý Žid nezvykle uhlazený a elegantní, ovšem jen na povrch; žen se obávající Jiří Černý v roli jeho pobočníka; matka Romi, Dana Poláková, životem zkoušená žena, která svůj trpký boj svádí pomocí “kurzu negativního myšlení“ a samozřejmě fantastický Martin Pechlát v roli jejího manžela. Ten hraje tak naléhavě, že přestanete chvílemi i dýchat, k tomu skvěle zpívá a tančí na podpatcích. Vyzdvihnout jeden herecký výkon by nebylo fér, nicméně Gabriela Míčová se svojí rolí doslova splynula a Martin Pechlát by svým výkonem dokázal strhnout snad i slepého a hluchého (přistihla jsem se, že jsem s ním v jeden moment chtěla “ty kdo máš trápení..“ nahlas začít zpívat taky). 
 
Říká se, že dobré divadlo se má zařezávat pod kůži a má bolet. Nevím, jestli jsem význam této věty chápala vždy, ale díky Komedii to chápu zcela. Až zhasne sál a všude kolem zůstanou hořet na stolech svíčky, přestanete dýchat, chcete, aby ten pocit, ten okamžik trval věčně a za žádnou cenu nechcete odejít...
 
p.s.: přiznávám, mám ke Komedii citový vztah, jejich představení patří k nejlepším, jejich herci k nejlepším a večírky k nepublikovatelným. A vůbec... (napsáno ještě pod vlivem vína a emocí z představení, ale s láskou).