Deník Náplavy, 1. díl: (ne)Aklimatizace

První týdny v Praze.
Ačkoli jsem měla před stěhováním pocit, že jsem znalá města, ukázalo se, že je to holý nesmysl. Došlo mi, že to, že trefím z Hlaváku na Žižkov, je úplně k ničemu a moje představa o velikosti centra mi taky dvakrát nepomohla.

Po přistěhování se do hlavního města trpíte syndromem,kdy milujete a obdivujete každou hnusnou popelnici nebo lavičku jen proto, že je to ta pražská. Jezdíte metrem ve špatným směru, jelikož se nevyznáte ve značení, a pak nenápadně přebíháte do protějšího vagonu, aby si nikdo nevšiml, že nejste místní, nebo prostě jen nechcete být za idiota. Ze začátku jsem ráda jezdila metrem, dneska aby mě jeden přemlouval. Je hnusný, špinavý, je v něm zima a jezdí v něm divnolidi (ale ti jsou tady všude!). Neorientujete se v ničem a nikde, neumíte odhadovat vzdálenost a poslední co byste rozeznali, je, která Praha je která.

Moje první bydlení byl prostornej, krásnej pokoj na Vítězném náměstí. Vedle nonstop lékarny, což je mnohem lepší než vedle nostopu. Po nocích jsem kouřila potají z okna a pozorovala bojůvky opilců a policistů. Byla jsem schopná jet odtud nakoupit na Anděl, protože to byl prostě jedinej obchoďák, o kterým jsem věděla a dokázala do něj zdárně docestovat. Měla jsem taky novou práci, na Pankráci. No, na malém vršíčku rozhodně nestojí pěkný stromořadí, ale mega velkej, ošklivej obchoďák s několika výškovými budovami a tu a tam profrčí bus s fialovým pruhem bez oken.

Kulaťák se začal zelenat a já už znala zvuky svýho tehdejšího hoodu. Přišlo na řadu seznamování se. Nějaký kamarády jsem tady už měla. Byl tu hlavně „my bro in crime“ Michal. Po historkách, který přijdou to označení jistě dojde pochopení. Poznala jsem těsně před stěhováním taky kamaráda a kolegu z protisedi.cz Kaye, který mě shodou okolností pozval tenkrát na narozeniny časopisu Headliner. Náhodou slavil přesně v den, kdy jsem je měla i já. Byla to moje první, velká párty v Praze, v Malostranský besedě. Michal šel se mnou, jak jinak. Přezdívám mu moje „obligátní +1“, protože vzít ho kamkoli s sebou není nikdy špatný rozhodnutí. Ten večer jsem zjistila, že Jarda Konáš je skutečnej. Viděla jsem tam poprvý Skřivana! Ten se přišel přesvědčit, jestli vypadám stejně jako na mých fotkách na fejsbuku. A byl tam taky Ricky, kluk, kterej se mnou pozdějc zdolal Vyšehrad na vespě, zničil mi sukni a vypil se mnou asi sto litrů vína! Ale o tom třeba někdy příště...