Čokovoko tancují sociální striptýz

Rapující Pat a Mat v sukních hlásí návrat. Brněnské duo Čokovoko vydalo na apríla album Hudba. A je kolem něj rušno.

Čokovoko nenazvaly svůj „oficiální debut“ Hudba jen tak náhodou. I když pořád používají samply, už jim za to nehrozí mezistátní zatykač „Chtěly jsme tam mít disco samply, za které nepůjdeme do vězení, tak jsme oslovily taťkovy kamarády z 80. let a Adélčina strejdu – prostě všechny, kdo kdy měli skupinu v naší čtvrti,“ tvrdí holky.

Hudba je tím nejpokrokovějším elementem Hudby. Ze třetí skladby Monogamie, postavené na zrychleném beatu a motivu harmoniky od brněnských Synkopy 61, je návaznost na dnes již kultovní album Best Of (kolekce skladeb z let 2006-2008) asi nejpatrnější.

Úvodní píseň Sebevražda zase zní, jako když si zhulenej David Hasselhoff pobrukuje ústřední melodii z Knight Rider. Nejdál zašly Čokovoko v reprezent tracku Brno, kde recitují o šalině do hypnoticko-psychedelického beatu, za který by se nemuseli stydět ani SuperCrooo.

I když je hudební podmaz tím nejpovedenějším prvkem alba, za rozbor vůbec nestojí. Daleko podstatnější je, co Zuzka a Adéla říkají a jak to říkají.

Čokovoko totiž formálně kastrují rap. Nejedná se ale o cílenou karikaturizaci žánru. Holky znají a ctí pravidla - lyrikou se identifikují se svojí sociální rolí a utvrzují se v ní její tragikomickou definicí skrze genderová klišé a postmoderní narážky (od Osvětim přes parafrázování biblického desatera).

Pokuď posluchač tyto principy pochopí, asi ho nepřekvapí, že Čokovoko nepřímo pohrdají ženskostí. Dříve jediné měřítko slušnosti a hodnoty dívky – tedy panenství a plodnost – devalvují frackovskou lhostejností zubními kartáčky a své děti označují jako „suvenýry“ a „duplikáty“.

Je mi dvacet, přišla jsem o věneček / s kartáčkem na zuby vymetla si potrubí
Je mi dvacet šest, na díze byl inženýr / zbyl mi z toho suvenýr / můj syn Vladimír

Čokovoko ukazují absurditu tím, že o problémech mluví jakoby chlapsky. Jde vlastně o jakési hiphopové švejkování, kdy jediným způsobem, jak ukázat kriplovitost určitého stavu věcí, je plně akceptovat pravidla a hrát hru ad absurdum. Kvůli formálnímu analfabetismu vyznívá jejich sdělení možná komicky, ale nezapře„outsiderizaci“ ženskosti a hluboce smutný povzdech nad současností.

Kdyby mě sem tam zmlátil bejsbolkou / pomazala bych se klidně majolkou

Samy se totiž stylizují do tradičních femininních archetypů - ať už monogamní ťuňti, jejíž frajer má daleko zajímavější koníčky, než aby po nocích hledal bod G (Byla jsem tvá Eva ty můj Adolf / koho teď bereš na golf), nebo skřínoidní nicky, která má dluhy, chtíč a na krku dvě brady a hypotéku (skladba Štěstí).

Žena je málokdy hybatelem, spíš je ohýbanou a tvarovanou. Chybí zde revolta. Vzpourou je pouze naštvaný a cynický humor. Jako zázrakem se Čokovoko podařilo udržet tuto specifickou tematizaci na uzdě a ani jednou nesklouznou k lacinému shazování a popichování chlapů, čímž by se dostaly někam na pole trapné feministické agitky. Klobouk dolů.

Nenaříkají, nestěžují si. Pouze ironicky konstatují. Ve své uťáplosti jsou neskonale sebevědomé a to dodává jejich tvorbě onen originální šmrnc, kdy se člověk dokáže smát skladbám o menstruaci a autostimulaci.

Album Hudba je přes svůj nesmírně humorný nádech bolestivou a otevřenou zpovědí o výchově dívek v Čechách. Je to intenzivní, na dřeň obnažený sociální striptýz.