Černobyl Roadtrip (3.)

Zápis ze druhého dne hledejte zde.

Dříve než jsme došli ke slavnému reaktoru černobylské elektrárny, navštívili jsme město duchů - Pripjať.  Pokud jste hráli Call of Duty 4 nebo jste alespoň zaznamenali, že před pětadvaceti lety vybouchl Černobyl, jistě vám neuniklo, že Pripjať je od té doby dost možná nejděsivějším místem na světě.

PŘÍPRAVA NA CESTU

Probouzíme se do slunečním kotoučem (zatím ještě stále) příjemně žahavého dne. Víme, že půjdeme daleko a pěšky, navíc si máme vzít dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy a něco na hlavu. Mitch říkal, že předevčírem pršelo a vlhký baráky prosakují radioaktivitu - tak aby nám něco nekapalo přímo na kůži a nedostalo se pod ní.

Máme dilema, co si na celodenní trip do Černobylu vzít a co ne. Víme že bude pořádné horko, tak jako dny předtím, a nakonec tak bereme do dvojice jeden batoh s dvoulitrovou vodou. (Doporučuju kupovat opravdovou vodu, ať už gazovanou nebo negazovanou, ne minerálku. Ta ukrajinská, když zteplá, tak se nedá pít. Mimochodem, minerálky zde mají pouze neslazené.)

Náš (i)legální průvodce Mitch, jeden z mála místních, kterému tragédie v Černobylu zajistila lukrativní job, přichází na smluvené místo a počáteční nervozita tak opadá. Ve trojici vyrážíme přes dvorky mezi panelákama na slavutyčské nádraží.

Před ním se ještě zastavujeme na tržnici, kde Mitch projeví zkušenost a nakupuje další zásoby vody. Nakonec máme tři a půl litru na dva lidi, což se ve finále ukáže jako zoufale málo.

VE VLAKU

Jsme ve vlaku. Mitch nám hledá místo k sezení, každý tady má totiž své stabilní, protože vlakem cestují jen a pouze místní, a tak to není právě jednoduché. Domorodci si nás prohlíží jako atrakci. Počáteční zvědavost nahradily zlostné pohledy. Koukáme do země a počítáme zářezy na podlaze vozu.

Poslední ukrajinská zastávka a následně vlak zamíří přes běloruské území směrem k elektrárně. Kdysi jsem četl, že když si vedení města Slavutyč dalo za cíl jedné z pětiletek vystavění trati ze Slavutyče do Černobylu, tak papaláši vymýšleli různá bezpečnostní opatření a zóny a mysleli prakticky na všechno, jen ne na to, že by se mohl rozpadnout Sovětský svaz. A tak se jede přes Bělorusko.

TŘI VĚŽE

Nikde se nezastavuje. Ostatně ono není ani pořádně kde, všude jen samé močály a bažiny, dost nehostinný kraj. Když tu se po levé straně vynoří rozestavěné chladící věže, snad pro pátý a šestý, možná pro sedmý a osmý blok, později komín - podle něj jsme si jistí že jsme tam, kde jsme.

Přijíždíme na nádraží přímo v elektrárně; vypadá to tady trochu jako v metru ve špičce - všichni se vyhrnou ven z vlaku a běží stejným směrem do útrob elektrárny. Po několika metrech v prostoru dosud fungujícího Černobylu je kontrola - místní mají nějaké průkazky, my musíme ukázat pasy a Mitch povolení.

V AUTOBUSE

Přicházíme na autobusové nádraží vně elektrárny; nasedáme do jednoho z vozů a Mitch nám opět vyřizuje místo k sedění. Zase má každý to své stabilní a opět se setkáváme s nenávistnými pohledy spolucestujících. Dokonce nás tentokráte vyhazují nějaké ženy. Nakonec ale všichni sedíme a jedeme - několik zastávek, k vnějšímu okraji elektrárny. Tam vystupujeme a vydáváme se na trip do Pripjati.

Cesta je dobrá, jezdí po ní ale jen postarší náklaďáky se znakem radiace na přední masce, což značí jediné - jsme blízko. Silnice je osázena značkami, které vypadají celkem nově. Přecházíme přes trať. Zde začíná veřejné osvětlení (ne že by svítilo, žárovky už obvykle na svých místech nejsou) a to je neklamný důkaz toho, že jsme cíli ještě blíž.

PRVNÍ POZDRAV PRIPJATI

Před námi vidíme další hlídku, hned u vstupní brány do města. Pasy, povolení a můžeme dál.

Procházíme hlavní třídou, na jednom z domů je stále tabulka: Bulvár Lenina. Původně široká třída, dva proudy v každém směru, oddělené širokým pruhem zeleně, po krajích taky zeleň a teprve pak domy. Teď? Tunel pro jedno auto, druhý směr není vidět, víme o něm jenom proto, že tudy projíždějí výše zmíněná nákladní auta. Domy po straně cesty? Skoro nejsou vidět. Pruh zeleně se za více než dvacet let proměnil na pruh lesa. Pralesa. Přicházíme na náměstí; na několika domech vidíme nevkusně, ale vtipně umístěnou reklamu na Prypiat.com.

PANELÁKY, ŠKOLKY, ŠKOLY

První zastávka - nejvyšší budova ve městě; má snad šestnáct pater. Asi výpadek elektřiny; výtah nejezdí; takže po schodech. V několika patrech se zastavujeme a procházíme byty. Klasický panelák. Je tu bordel, jak tady někteří dobráci po havárii rabovali. Věřím, že televize a rádia (neviděli jsme ani jednu/jedno) dosud někde po Ukrajině hrajou. Asi září trochu víc než ostatní. Ale co, radiace přece není vidět.

V jedenáctém patře, kousek od výtahu,nacházíme klavír. Loni prý ještě hrál, dneska je ticho. Přesto, první věc, které jsem se ve městě dotkl.

Vycházíme až na střechu. Jak pršelo, je tam bazén. Odtokové kanálky zanesl čas. Namočit boty radioaktivní vodou si nechceme, takže máme dost omezený manévrovací prostor k pohybu. V dálce vidíme radar - údajně na ochranu elektrárny, bůh ví, k čemu tam stojí doopravdy. Fotíme i elektrárnu, ale je mírný opar, tak z těch fotek moc není. Dole pod námi se rozprostírá náměstí, vidíme střechy domů. Ulice rozpoznat nelze, na to je Pripjať příliš zarostlá.

PANENKY BEZ HLAVIČEK

Procházíme budovu školky. Klasika, kdo se o problematiku zajímá, tak zná z fotek - panenky bez hlaviček, hlavičky bez panenek, hračky, dětské knížky, postýlky, botičky. Celkem depresivní prostředí. Ve škole to samé, akorát ve větším provedení. Nalevo třídy, napravo tělocvičny. Listuju jedním slabikářem - je v hodně dobrém stavu. Všude učebnice, nástěnky k N-tému sjezdu strany. Našli jsme i jednu místnost, kompletně pokrytou protichemickými maskami. V den evakuace prý bylo cvičení. Jak se chránit proti radiaci ale ve městě nikdo nevěděl. Škola musela být podle mého odhadu tak pro 1500 - 2000 dětí.

HLAVIČKY BEZ PANENEK

Dále přicházíme k bazénu, ten prý fungoval nejdéle; všude jsou položené nějaké speciální povrchy, něco jako linoleum, ve kterých se nedrží radiace a dají se snadno omývat. V bazénu, stejně jako různě jinde po městě, vidíme více nebo méně zdařilé graffiti. Mitch se vyzná a zná i některé autory. Vracíme se k náměstí a procházíme skrz obchod; na svou dobu opravdu velký, zhruba jako ty dnešní u nás. Kulturní dům. Všude megaportréty ukrajinských pohlavárů, sem tam nějaký Lenin.  Hlavičky bez panenek.

LUNAPARK JEDINĚ V ZIMĚ

Za kulturákem je lunapark - tři kolotoče, ruské kolo a autodrom. Autodromem prorůstá okolní buš, ale ruské kolo vypadá jako nové. Stojí na asfaltu, dost daleko od stromů, takže se do něj příroda ještě nepustila. Tady naše výprava po městě duchů končí. Jestli se sem vypravím někdy příště, tak určitě v zimě, kdy příroda trochu ustoupí a bude vidět víc než radioaktivní zeleň.

Pokračování příště.

TEXT: ALEŠ GILL