Čelenkami proti šedi

Má ráda příběhy, nemá ráda škatulky. Stále běží o život, občas vyrobí čelenku a pokud to jde, píše. Všední den u ní vyhrává nad skokem z letadla – „Uvědomit si obyčejnost a to, co s sebou přináší, vnímat neobyčejně,“ říká Lula Králíková, tvůrčí panda z Brna.

Jak se máš? 

Mám se divně. Trávím čas ve staré litinové vaně. Doba čtení. Doba příprav, ještě přesně nevím na co.

Podle tvého horoskopu lvice představuje únor bod mrazu, nejen teplotně. Souhlasí?

Únor je vždycky úmorný měsíc, nedaří se mi uvnitř mě, toužím po zážitcích, potřebuju světlo a slunce a déšť a mlhu, potřebuju změnu. Zatím přichází jen úmorný mráz, spálil mi růži za oknem, obloha je bílá, nic se nehýbe. Taky se nehýbu a ve mně to křičí. 

Narodila ses ve Žďáru nad Sázavou, pak jste se s rodinou přestěhovali do Přerova. 

Narodila jsem se v Žatci, je to dost na západ, už jsou to Sudety, na město si nepamatuju, ale je dost starý, německý a rozhodně je to tam existenciální. 

Ani nevíš, jakou mám radost, že jsem si vzpomněla na Přerov. Původně jsem tě nastěhovala do Prostějova. 

V Žatci taky vaří pivo a nejmíň tam prší. Nejdůležitější ze všeho je ale Hodonín, úplný jih, rozpálený balkón v paneláku, kde páchly muškáty, narozeninový dort s lentilkami a ukradené perly, co propadly škvírou až k sousedce. Taky podpatky. Vycházky na hřbitov, krematorium vypadá jako ufo, kamenné holubice na náhrobcích, moje první zahrada s platanovou alejí, klid a posvátno.

Kde je tedy pro tebe „doma“?

Doma je tam, kde mám svoje molitanové zákusky ve vitríně  a manžela s prstýnkem od Diora. Tam, kde je moje království. Potom ještě na Hané, Přerov s chemičkou, Lobodice s domem paní Marie, panelák se starým bassetem, mamou a tatou.

Dnes studuješ a pracuješ v Brně. Je Brno tvoje konečná stanice nebo tě to táhne jinam? 

Žiju v Brně deset let. Brno je líné, všichni se znají, kreativní lidé to tu mají těžký, pokusy ztroskotají. Znám tu moc zajímavých a skromných lidí, nemají ostré lokty a nejsou vidět. S nimi se postupem času přitáhneme. To je obohacující. Taky cestování v rámci města je skvělé, vzniká městský deník. Někdy mě náhle napadá, že Brno je fakt piča a chci odejít třeba do Ústí nad Labem nebo do Reykjavíku. Tam víc. 

A co Praha, ta tě neláká?

Praha je rozporuplná, nevím, nemám ostré lokty, jen svítící meč. 

Vyrábíš čelenky, kromě jiného. Vznikají ve velkém nebo jsou jednotlivé kusy „šité na míru“?  

Moje čelenky nevznikají ve velkém, někdy nevznikají třeba celý rok, někdy přijde vlna a nemůžu dělat nic jiného. Divný popisovat. Dělám je hlavně pro sebe. Testuju je na sobě. Nechci se jich vlastně vzdát. Nechci, aby je nosil každý. Mám už nabídky. Vždy to do sebe musí zapadnout, je to křehký okamžik, nejde to jen tak. Teď si z hlavy nechám vyletět holubici pro Johanu. Bílá a stříbřitě šedá. Únorová. Máme tu předjarní dobu a vzpomínku na platanovou hřbitovní alej.

Tvoje čelenky nejsou pro každého. Celkem jistě zaručují pozornost, obdiv i údiv - setkala ses někdy s nepochopením? Přece jen, ne každý si ujíždí na kýči.

Myslím, že to není kýč. Myslím, že je to příběh. Že je to ztvárněná křehkost a někdy ironie.

Kýč je dnes spíš urážlivý pojem, raději se říká extravagance. Pro mě je to totéž, v dobrém slova smyslu.

Setkávám se většinou s ohlasem, někdy s hloupými otázkami, na to musím být připravená. Odvahu! Opravdu nejsou pro každého a je jich tak málo. To je dobře.

Snažím se vyhnout hloupým otázkám, mlčeti zlato, vystačí si ale člověk sám se sebou?

Vystačit si sám se sebou je pro mě prvotní věc. Vytvořit si svůj vnitřní základ, na něm jde potom teprve stavět. Je to obtížný, pořád tvořím.  Když všechno ztratíme, budeme mít vždy sami sebe?

Co si myslíš o stavu dnešního davu z hlediska módy? 

Dav mě nezajímá. Zajímá mě jen příběh. Chci, aby moje oblečení mělo příběh. Aby mi připomnělo cesty, lidi, abych o tom věděla jen já, abych podpořila ostatní, kteří mají odvahu a svůj rukopis. Takových lidí není moc. Hlavně ty hadry nebrat tak vážně.

Podporuješ recyklaci? Nakupuješ v sekáči? Jestli si dobře vzpomínám, sama si taky šiješ, v tandemu s tvojí mámou.

Recyklaci podporuju, je to dobrá cesta. V sekáči nakupuju ráda, je to příběhové nakupování, nebo šiju s mámou. Šití je rituál. Tata jde na ryby, zůstaneme spolu samy, uvaříme si kávu a pustíme gramofon. Yveta Simonová vyhrává na panelákovém sídlišti, existenciální otázky a odstřižky nití, mám chuť na fatální rudé šaty. 

Která návrhářská ikona tvoří dle tvého gusta?

Teď už moc nevím. Mám ráda Hanku Kubešovou, protože chápe jednorožce, prince, nikdo není jako ona. Taky jí věnuju svítící meč. Je to tvrdý boj. Ještě tu pro nás není místo. Musíme si ho najít na jiné planetě a v jiné zemi.

Je něco, co by sis na sebe nikdy nevzala?

Já nemůžu nosit etno věci, oranžovou a hnědou barvu, dřevěné korálky, věci, co nosí dalších tisíc lidí, všechno se to mění jako obloha, počasí a hudba v jednotlivých obdobích, tohle se ale ustálilo. Příroda je pro mě zásadní úplně v jiné podobě a nenacházím s etnokulturou tak silnou spojitost. 

Máš za sebou několik multižánrových projektů a výstav, co mělo největší úspěch? Měřítko nechám na tobě.

Úspěch je to divné, za čím se všichni - třeba i tajně - ženeme, všichni ho chceme, úspěch je překonat lenost, plnit nutkavou potřebu, která se hromadí a může vybouchnout. Úspěch je pro mě věc uzavřít a jít dál, chytat nové. Zatím nejvíc je to moje růžová kniha. Letadlo na ostrově přistálo, něco se stalo, všednost povýšit na umění. Uměním se stává příběh. 

Všední den je tedy pro tebe z pohledu tvůrce plodnější než třeba skok padákem?

Ano. Všednost totiž přestane být všedností. Někdy přicházejí dny, kdy se neukazuje vůbec nic, zdá se, že nic nemá cenu. Potom se však náhle začne vše propojovat. Malé detaily a symboly, které určí nový příběh. Nové dobrodružství. Skoky padákem v přeneseném slova smyslu jsou taky nutné, je to cvičení odvahy, jak se donutit  ke změně. Jen tak se pohneme, jen tak se dostaneme dál. 

Máš svůj blog, najdu tam tvou růžovou knihu? Máš vůbec zájem o publicitu nebo píšeš hnána svým tvůčím motorem a výsledným naplněním bez potřeby mít odezvu? 

Píšu pro sebe a pro pár spřízněných duší, které umí číst to schovaný. Mám ráda odezvu v dalších metaforách. Pořád se na něco ptám. Třeba mi někdo dobře poradí a uklidní mě. Moje růžová kniha je svázaná a může se číst před spaním. Napsala jsem ji pro mámu k narozeninám. Taky je to moje portfolio. Je moc osobní. Dá se jen osobně půjčit. 

Lulo, stále běžíš o život nebo postupem času sílí potřeba usadit se? Přiznám se, mě pravidelné zásilky svatebních oznámení bývalých spolužaček lehce děsí.

Svatební oznámení spolužáků je velká legrace! Je to většinou strašně nevkusná věc. Koupím si lahváče klasik a je mi fajn, že v tom nejsem. Čím jsem starší, tím víc chci někam odletět, tím méně mám potřebu hromadit věci a něco budovat. Stále poběžím o život, protože to mám v povaze. Pořád je to rozpor. Rozpor mít klid a jistotu, rozpor vše narušit, utéct, vidět zase něco nového. Stereotyp je můra a současně něco pěkně domáckého, jako namazaná svačina pro muže a kytka ve váze. Rozpor je hybná síla. Běh nesmí skončit, protože pak by mi narostly špeky na zadku. 

Devětadvacetiny jsi loni oslavila sama na Islandu. Proč?

Důležité je osudové setkání v kavárně o půlnoci. S malou holkou v kovbojských botách, rozhodující je bazén u moře na severu. Nejdůležitější je však poznání úplně jiného způsobu života, který mě vlastně pořád táhne, i když na něj nemám tak velkou odvahu. Pořád se držím blbě při zemi. Pořád jsem ještě moc racionální. Nic nebylo v plánu, jen překonat strach. Pak teprve může začít to opravdové dobrodružství!

Připočti deset let. Co vidíš?

Chci mít muže a lásku a děti, chci jet karavanem daleko a neplnit stereotypy společnosti, chci tvořit, chci se tím živit, nechci pořád něco konkrétně pojmenovávat a házet se do škatulek. Láska mě žene vždy kupředu, tak. Vidím LÁSKU.

text: Vanda Kratochvílová