Bloggerka na DM

Duše depešáků
 
Nejsem žádnej ortodoxní temno-černokněžník, ale když se mě ségra v roce 92 zeptala, kdo to z rádia zpívá, odpověděla jsem dětinsky: depešáci... V tý době asi jediný pořádný slovo, kromě táta, máma, papu, bobo (DJ Bobo?).
 
A tak jsme si na podzim koupili lístky a říkali si, jak je květen strašně daleko.
 
Neosobní šrumcovej prostor pod střechou obchodního centra nám dá na tác řízek nebo masala tikka, co chcem. Všude křičí DM, z triček i z vlasů a Drogerie Markt to není. Přesto znají má přání.
 
Eden a Spirit. Nezní to božsky? Zní. Právě jsem četla nějaký recenze, kdosi brblal, že bylo publikum chladný. Vidím to jinak. Bylo klidný. Žádná divočina divoká, copak potřebujeme furt máchat hnátama a pištět jak na hřišti (Eden, takže možná jo)? Bylo soustředěný, harmonický a souznělo s atmosférou. Temnota, ale ne strach. Klid, ale rozhodně ne chlad. Mráz šel až ze solíčka, kde se nenápadně ukázal skromně se tvářící Martin. Lidstvo před ním i po skončení dál chorálovalo. Paráda, zimomriavky. David je týpek. Jeho Helmutovský knírek a slepičí (!!!) pohyby se mi ukazovaly ještě při usínání ten večer.
 
Obrazovka za Depešákama se povedla na max. Videa skvěle doplňovala sílu textu a hudby. Někde uprostřed zážitku, nevím u které skladby, se pouštělo video s obrázkama zvířáteček, pro sebe jsem si to pojmenovala 'veganské motivy' v těch nejzářivějších barvách. Toho psa jsem si chtěla poňuchňat, kráva krásná, ale slepice nejlepší. Padla mi tam zrovna, když jsem si meditovala nad pohyby na jevišti. Ale klid, slepice je vlastně taky pták.
 
Jedna kolegyně vedle mě pláče při Heroes, a to prý jako publikum nemáme dostatečně hluboký vztah ani k jednomu Davidovi. Asi tak čtyři lidi přede mnou se nechává neznámý huňatý mladý muž unášet energií, láme se ze strany na stranu, točí se na ajped, ale je vidět, že je stoprocentně teď a tady. Paráda. Nehledí se okolo, jestli ho někdo pozoruje. Není to Čech. Ale k těm ajpedům, to mě teda zamrzelo nejvíc z celého večera. Jakmile jsme si měli užívat ticha, zvedly se displaye do nebe a viděla jsem jen louku telefonů. Chápu fotku jako zachycení okamžiku, ale tříminutový rozmazaný video, kde není ničemu rozumět bude tak akorát otravovat kolegu, až mu to budete mocí mermo zítra pouštět. Hlavně, že jste tam byli. Byli jste tam skutečně nebo jste byli myslí v nastavení jasu nebo u výdrže baterky?
 
Klidný začátek přešel v temnější a hlubší střed, ale konec by nenechal nikoho usínat. Energie bylo tolik, že černá zářila. Cítit bylo i poslání jejich tvorby, nepateticky vyslovují udivení z toho divnýho chaosu, válek, lhostejnosti doby... Už jen ten název, Spirit. Otázky, který se míchají snad ve všech z nás visely nad tribunama, stačilo se zadívat na megaobrazovky a nechat se splívat se zvukem a všema dostupnejma vlnama a aspoň na chvíli zapomenout na wifi. Svádělo to nahlížet do své vlastní duše a tam hledat. Enjoy the silence. Díky.