Anketa o módě a stylu: Tanečnice Miřenka Čechová

Miřenka Čechová je v současnosti jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla. Jako tanečnice a režisérka, působí v českých souborech Spitfire Company a Tantehorse, posbírala už řadu ocenění. Nedávno se vrátila z New Yorku, aby se opět pustila do práce v České republice. Mohli jste ji vidět v červnu - na piazzettě Národního divadla odtančila 30hodinové nonstop představení Momentum, které nás nutilo zamyslet se nad vnímáním času. Nyní se už věnuje přípravě nového projektu. Unikátní adaptaci knihy Světlany Alexijevičové  Doba z druhé ruky, kterou společně se Spitfire Company uvedou 12. a 13. září v pražském prostoru Jatka 78. Miřenka Čechová je úspěšná performerka, která ve svých projektech ráda vybízí k zamyšlení. A jaký má vztah k módě?
 
Vaše definice módy a stylu?
Osobně si myslím, že v Čechách existuje k módě ambivalentní postoj. Na jednu stranu se fokus na zevnějšek považuje za povrchnost a marnivost, na druhou stranu napodobování trendů a nakupování v laciných řetězcích vede k unifikaci toho, co se za "módní" či stylové považuje. K zevnějšku přistupuji podobně jako k vnitřku, vytváří naši individualitu a vypovídá cosi o osobnosti. Nechci se podrobit stádnosti, nenakupuji v korporacích, které vykořisťují lidi nebo ničí životní prostředí. Šatník mám malý, tak na patnáct ramínek, ale každá věc má pro mě nějaký význam, paměť. Většinou si kupuji oblečení, když cestuji a nebo miluji oblečení s historií, od někoho, po někom. A nebo podporuji mladé návrháře tím, že si jednou za čas koupím nějaký originální kousek. Mám ráda unisexové oblečení a spíš old school eleganci pánských kalhot a košil, nejen pro to, že se na vyhnu vilným pohledům, ale že mi dávají neutrální start pro komunikaci.  
 
Co máte nejraději na své práci?
Svobodu a to, že si ji vytvářím sama, že mohu realizovat svoje ideje a dělat to, za čím si stojím, co považuji za důležité, morální, fascinující, zábavné. Což ovšem neznamená, že to není náročné. Miluji i to, že je to náročné a že musím hodně pracovat a klást na sebe nejvyšší požadavky.
 
Jak si dobíjíte baterky?
Toto je mé velké téma. Stále ještě jsem nenašla nic účinnějšího, než prostě na chvíli zvolnit. Dát si den volno, jít do lesa, v zimě do sauny, spát, navštívit rodiče. Prostě si dovolit dělat úplně obyčejné věci a neotvírat internet alespoň 24 hodin. 
 
Co děláte proti šedi?
Provokuji, jak jen se dá. Třeba se bavím s lidmi v tramvaji, kteří jsou děsné zaskočení, že na ně někdo promluvil, protože s cizíma se přeci nemluví. Většinou si ale své ambice rozrušovat stereotyp realizuji v divadle. Teď například připravujeme divadelní adaptaci knihy nobelistky Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, která je pro mě neuvěřitelně aktuální právě tím post sovětským komplexem a deziluzí společnosti z přeživšího kapitalismu, nezvládnuté demokracie a také nebezpečně plíživým nacionalismem, který nás uzavírá do sebe, jako když obracíte ponožku. Bude to také 10 let výročí existence mého divadelního souboru Spitfire Company a možnost, jak ve dvou jediných uvedeních 12.a 13.září na Jatkách78 umělecky vyslovit náš názor, možná právě na tu šeď, s níž je třeba permanentně bojovat.