view counter
Share |

Andy Warhol's Night: Rekonstrukce šedesátek v továrně pod tratí na Smíchově

 
Pouštěje si neznámou písničku z alba, který má na sobě jen ksichty a písmena, si říkám, že mám možná co říct. Warhol’s night, jo. A co teda? Protože práce šlechtí tak jsem tam šel, obsluhovat, sloužit, pracovat. Udělal dobře a měl se fajn.  Stalo se, že tři fanoušci pak prostě šli, došli, a slyšeli. Je brzo a ještě nás ani nechtěj pustit dovnitř.
 
Z toho kvapnýho startu to všechno začalo fajnově, jako pokušení… přítomní vědí (ano, mluvím o frontách a těch záchodcích!). Šatnářka profesionálka. Dandyho jsem viděl, vykouk za rohem, usmál se, a já opravdu netušil a doteď nevím, kdo ten dandy byl. Dvě věci, dva lístky. Dan je v realitě a Dandy je pryč. Zvuky a podivnej kelímek, v něm podivný pivo. Jsou to mí lidé a jsme spolu. Blízko a brzo, dobře a nepřítomně. Blázinec, medový dům. Kytary a bicí. Světla a stroboskop, jako ho máš v oku. King KORG… a protože jsem občas taky Dandy, výstředník a trochu zvrhlík, vidím, že madhousáci na pódiu taky. Je to občas spíš rock’n’roll, než psychedelie, ale kdo jim to může vzít? Já ne a nemám smysly pro to, abych věděl kdo je on, ten Dandy, který může.
Žíly a světla. Byly a byly cítěny, i když to zní švihle. Trkající nohy, který ten den dostaly dost a vědí, že není konec. Zpívaj víc ty nohy než onen zbytek onoho těla, jsou nepohldný, protestujou, ale zpívaj můj jediný šepot.
Music seems to help the pain
Seems to cultivate the brain.
Doctor kindly tell your wife that
I'm alive - flowers thrive - realize - realize
Realize.
(Pink Floyd, 1967)
Láska k Doors, on nebo oni, kdo je on a kdo oni? Jsou jen oni, my? Doufám a věřím, že všechno dělaj s respektem. Doors ale milují, oni i já, Dandy taky. Vzpomínám a nezapomínám, pud sebezáchovy v tý Troji byl opravdu úplně jinde. Jsme v momentě, kdy začne Jim štěkat, tak nějak jimovsky, lidsky, pěkně v kontextu všech i sebe. Ne. Nešlo mi to přes uši úplně bez myšlenek, což je na pováženou, stejně jako otrok, který bije pána. Jim nás má v drápech a já jeho na tričku.
Rock’n’roll a psy-tůt, Interstellar Overdrive docela mastí a vzpomínka je pod tratí za dveřma klubu. Užitý a působivý. Naděje a střízlivění zatím ještě koketujou, ale plechovky v prostorách jsou spíš vratné láhve bez dozoru.
Počet lidí vyskakuje na 2343 % oproti původnímu stavu, fronty a divná ruka, a střepy a brzo zima. Nevím co říct o Maggie a jejích maršmelounech. Před The Oh Sees to pro mě bylo silnější, ale v čem se neshodnu se souputníkem - zpěvákovy vstupy jsou mi sympatický.
And then one day - hooray!
Another way for gnomes to say
Hoooooooooray.
Hooooooooooooooray.
(Pind Floyd, 1967)
Nezabíjejte Dandyho, moc jich není. Dandyové se ale nebojí a vystupují tak, jak umí (a hlavně chtějí). Hrajem si tam všichni, za všechny lidi, svou vysněnou kartu a říkám si: „baví?“, ujišťuju si sám sebe, svoje bratrství. Zdá se ale, že ne všechny to baví, když sál proměňují na chatovací místnost. (!!!) „May I join the conversation guys?“ Kill the Dandies! mne rozsekali. Chameleonujou a dominujou, poprvé a působivě. Silný v nástrojích i hlasech, jistější než předchozí bandy. Píseň I’m Shining byla prostě lahůdkou. Bylo v tom vědomí, že už nejsou na začátku, že si můžou dovolovat, ale nedělaj to z rozmaru, nýbrž opět protože prostě chtěj.

I know a mouse, and he hasn't got a house.
I don't know why. I call him Gerald.
He's getting rather old, but he's a good mouse.
 
(Pink Floyd, 1967)
 
Končí album, končím si sám. Střízlivění podruhé a jsme tutam. Večer to byl rozpačitej, hudebně skvělej a mrzí mě, že jsem si nenandal svý pončo. Měl jsem radost z prostorů a zvuku. Fašírky na začátku a odvaha v skoro-konci. Kytary lítaj všude kolem, ale to už jen ve sluchátkách pět minout před pátou ranní.
Andy Warhol’s Night
9. 3. 2018
Underdogs‘, Praha
The Madhouse Express, Maggie’s Marshmallows, Kill The Dandies!

 
 

 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.