Aleš Kauer: Beatnici jsou příliš ukecaní

V sobotu 22. září se v jihlavském Divadelním klubu setkají vypravěči a posluchači poezie Beat Generation.
Beatnický večer navazuje na úspěšné čtení v listopadu, které odstartovalo řadu tematických večerů.
 
„Přijďte si do klubu přečíst svého oblíbeného bítníka!“ – Za tímto sloganem stojí Aleš Kauer, výtvarník a básník, ale také iniciátor setkání v Divadelním klubu.
Beatnická poezie se v Divadelním klubu četla v listopadu. Poté následoval večer věnovaný básnické tvorbě Václava Havla, následně milostné a erotické poezii. Proč se tedy verše Beat Generation budou číst podruhé?
Vloni jsem se pokusil uspořádat happening na téma Beat Generation z jediného důvodu. Chtěl jsem upozornit na Divadelní klub, který by se rád profiloval a který je z principu antikomerční, neboť od návštěvníků, ale i účinkujících, vyžaduje jistou spoluúčast, a hlavně zápal – a to není v dnešní době zvykem. Napadl mě prostý slogan: „Přijďte si do klubu přečíst svého oblíbeného beatnika“. Obeslal jsem střední školy, udělal propagaci a jednoho dne se stalo, že Divadelní klub praskal ve švech. Po takové zkušenosti má člověk pocit, že svět není v tak bezvýchodné duchovní krizi, jako se na první pohled jeví. Po loňském úspěchu jsem si říkal, proč to nezopakovat?
Jaký máš vztah k beatnické poezii? Kdy ses s ní setkal poprvé?
Setkal jsem se s nimi relativně pozdě, moje priority byly nastaveny úplně jinak… Přiznávám, že na můj vkus jsou beatnici příliš „ukecaní“. Raději čtu o beatnicích než beatniky samotné. Mám k nim ambivalentní vztah. Však také americký básník Louis Simpson, o generaci mladší než oni, je hodnotí: „Vezměme si poslední módu v poezii – to, co psali beatnici na sklonku padesátých let. Bylo to sentimentální fňukání narkomana, jemné poržávání homosexuála, kňučení člověka, který svaluje na společnost vinu za to, že pohrdá sám sebou!
V čem byla přitažlivost beatniků?! Přitahovali určitý odživotněný, androgynní typ – staré panny obou pohlaví! Beatnické hnutí bylo vzrušující pro ty, kteří cítili, že „nežili“. Když máte za sebou neradostnou existenci, může vám narkomanie připadat nesmírně blízká „skutečnému životu“!“ Anebo – Paul Metcalf, americký básník 90. let 20. století: „Americká poezie prošla obdobím hluboce osobním, kdy stránkám vévodily básníkovy problémy se sexem, s alkoholem a duševní poruchy. Jsou také básníci, u nichž je Vnitřní a Vnější – Osobní a Veřejné – promícháno! Myslím, že je čas na osvěžení. Je na čase, abychom se osvobodili od zmatku (a delikátnosti) básníkovy duše! Ano, poezie by měla být o něčem jiném... Něčím, co postihne naše jistoty!“ Já je nevyhledávám, jedinou výjimkou je Robert Duncan. Doporučuji knížku Potrava pro požár, vyšla v šedesátých letech a je to naprosto nadčasové sdělení. Duncan je absolutní básník, jemuž se nikdo ze souputníků nevyrovnal - tedy podle mého názoru. Velice bych stál o další překlady jeho básní; vydal bych je okamžitě. Nechci ale pominout ani jeho politicko-sociální aspekt. Jeho eseje na téma homosexualita a americká společnost vznikly deset let před Stonewall Riots (1969, povstání homosexuálů v Americe, emancipace homosexuality, její kultury), což s sebou nese známky jisté odvahy a zaujetí.
Jak vybíráš autory, kteří se v Divadelním klubu prezentují (Petr Borkovec, Jan Těsnohlídek, Jiří Brož)? Případně můžeš jejich tvorbu nějak přiblížit a říci, jaký k ní máš vztah? A odtajníš i nějaká další jména, která ještě nejsou zveřejněna na stránkách?
K autorům, které zvu do klubu, nemusím mít vždy nutně kladný vztah. Pravda, Borkovce si z českých básníků střední generace cením velice. Brože řadím k nejtalentovanějším zjevům poslední doby. Těsnohlídek mi pro změnu připadá místy velice plytký a povrchní. Házet rameny a masturbovat nad moderním pojmem angažovanost je velice jednoduché. V oné sebestředné rozkoši by se však nemělo zapomínat na přesah. Ale třeba to na jevišti umí prodat. Ještě jsem ho naživo neslyšel...
Rád bych v říjnu upozornil na Petra Čichoně. Mě osobně přece jen více oslovuje jeho projev, protože nejsem schopen plně docenit jeho témata. Nicméně slyšet ho na jevišti s loutnou v ruce, deklamujícího jak Till Lindeman z Rammsteinů, to je opravdu zážitek. Přijede také letošní držitel ceny Toma Stopparda, Martin C. Putna, hovořit bude o literatuře v regionu, o problémech vysočinské identity, o hledání archetypu „vysočinského autora“ – zda a jak tam patří i Reynek, Hašek atd. V prosinci potom vystoupí básník a vydavatel, vzácný člověk a uznávaná persona brněnského undergroundu, blízký přítel loni zesnulého Ivana Magora Jirouse (na něhož se bude jistě vzpomínat) – Jaroslav Erik Frič.
Kdy se dočkáme tvého autorského čtení?
Nevím. Rozhodl jsem se teď převážně vystupovat s elektro-punkovým hudebním projektem, pod nímž je podepsán Tomáš Reiner... a já. Vystoupíme na vernisážích v Šumperku a příští rok v Brně a v Praze.
Co se chystá v nakladatelství Adolescent?
Brzy vyjde katalog PAINTOMORROW k výše zmíněné putovní výstavě (Šumperk – Brno – Praha). Vždy zhruba jednou za tři roky zorganizujeme s někdejšími studenty AVU divokou výtvarnou akci, jejímž mozkem a organizátorem je Michal Marmy Ožibko. Tento katalog bude průvodcem a upozorní na řadu vynikajících jmen v českém výtvarném umění. A mimochodem, výstavu jsem chtěl dovést i do Jihlavy. Sehnat ale větší prostor v tomto „zabejčeném“ městě a vyrvat jeho zajeté, rezavé koleje z vysočinské hlíny bylo nad mé síly.
Dále vydám texty Pavla Petra, básníka mému srdci nejbližšímu. Bude to ale jiné, netradiční, raritní. Básnický text pouze v řeckém jazyce! To je krásně ujeté, to je hodno Adolescenta!
Mám dopsánu sbírku, poměrně otevřenou lyrickou výpověď, svědectví o jaru – respektive o dubnu. Chystám ji vydat také jako audioknihu. Snad v nějakém velice omezeném nákladu vyjde v únoru, ukázka v některém literárním časopise snad i dříve, nebo ji nechám na ten duben, dle Elliota nejkrutější měsíc v roce. Uvidíme.
Vydám ale také Petra Válka, jedinečného neznámého! Básníka, výtvarníka a zvukového manipulátora, ukrytého ve svém krásném jesenickém regionu.
Z dálky mi zní ještě jedno jméno, o které bych měl zájem – Daniel…, ale více neprozradím.
Co právě čteš? Máš tip na zajímavou knihu, autora, nakladatelství?
Miluji hudbu. Rád čtu knížky o hudbě. Jedna z nejlepších knih, která v poslední době vyšla, se jmenuje Silence a je od Johna Cage. Formálně je dovedena k dokonalosti. Jeho texty, psány před půlstoletím, neztratily nic ze své naléhavosti a rozmařilosti. Podstatou celé knihy je ale - jak jinak - poezie:
„Umění dáváme do muzeí a odebíráme ho
z našeho života. Domů si nosíme stroje,
aby tu žily společně s námi. A teď,
když stroje u nás zdomácněly,
musíme najít způsob, jak je
zabavit. Pokud to nedokážeme,
tak vybuchnou, ale budeme to my,
kdo vyletí ven.“
 
Jiné je to s knihou Alexe Rosse - Zbývá jen hluk, s podtitulem Naslouchání dvacátému století. Jsou mi sympatičtí lidé, kteří dovedou mluvit o Richardu Straussovi stejně zasvěceně jako o Radiohead, aniž by ty druhé ponižovali a vyzdvihovali klasické nad populární a z klasiky dělali šlechtěného pudla, což bytostně nesnáším. Hudbou Karlheinze Stockhausena by se dalo vyprávět punkově!