Černobyl Roadtrip (1.)

Polskem jsme před třemi lety projeli bez problému. Tím se ukázaly být až ukrajinské hranice. Čtěte první část našeho deníku.

DEN PRVNÍ

Sraz v neděli v sedm ráno. Na parkovišti před Tescem už mě čeká Štěpán, přijel autem (první oddechnutí si - nemusím na nádraží a studovat jízdní řády do Kyjeva). Rychlý nákup zásob na cestu a benzínu (Natural 95; ať se auto trochu rozšoupne - jedeme zánovním Volkswagenem Scirocco). Vyrážíme.

TACHO

205 305. Tachometr počítá dobře; celkovému číslu se ale věřit nedá, je z jinýho auta. Na hranicích do Polska klasickej problém po vstupu do EU - funguje jenom jedna strana hranice a nikdo neví která.

Auto před náma zmatkuje, zpomaluje, zase zrychluje. Na celnici žádní celníci. Ani celnice. Nikde nikdo, tak si říkáme, že ta funkční strana je určitě ta druhá, polská. Štěpán sešlápl plyn a v tom se vyřítila pistolnice (u nás se tak říká pohraničním příslušnicím). A bylo to.

Brzdy, couvání, pasy, pásy, techničák, řidičák, zelená karta, otevřít kufr, zavřít kufr. S nenávistným pohledem jsme po půlhodinovým luftování propuštěni. Štěpán zase sešlápl plyn.

Z PARKOVIŠTĚ VRAKEM NA LETIŠTĚ

Mapu Polska máme celkem solidní, ale pouštět se na výlety po nějakých okreskách nemá moc cenu. Navíc, tady je to rajón, kde to ještě celkem znám a vím, že sjíždět z hlavních cest se nevyplácí. Směr Bielsko-Biała (cesta se pořád opravuje; snad už patnáct let). Katovice. Najíždíme na dálnici směr Krakov, platíme dvakrát po 6,5 Zł mýto.

Přesně za dvě hodiny čistého času jsme zvládli přesun z výchozího bodu Karviná-Tesco do stanice Krakov-Letiště. Je neděle a není provoz.

RELÉ V POLSKU

Štěpán má v autě výborný imobilizér. Pod volantem je pojistná skříňka a v ní i různá relé. Stačí vytáhnout relé od palivové pumpy a s autem nikdo neodjede. K zlosti je relátkové jištění jistě pro zloděje (i když, kdo by chtěl krást Štěpánův stáleještěkudivenívšechpojízdný vrak).

Zle ovšem pochodí i samotný řidič, který má nainstalované relátkové pojištění a vydá se do víru mírně hrbolatých polských silnic.

Relé občas povolí a pedál plynu přestane pedálovat. To je celé.

Štěpánovi se to nestalo poprvé, takže (za jízdy) zkušeným hmatem relé opět posadil tam, kde sedět má. Během usazování spínače mi ještě stihl suše oznámit, že má hlad, a že zastavíme.

O CHTĚNÍ

První zastávka. Benzínka mezi Krakovem a Ukrajinou. Paliva je ještě dost, dáváme tak jen pauzu na svačinu, protáhnutí se, vystřídání se. Beru do ruky volant, Štěpán mapu. Chtěl jsem k volantu za světla. Plán je jet přes noc až do Kyjeva, což by asi jeden dvacetiletej řidič s dvouletou oficiální praxí jen těžko odřídil. Chtění dosáhlo svýho naplnění.

V průběhu cesty jsme vyřešili dilema, které mne při bezesných, bezedných nocích nad mapou tři měsíce strašilo - kterým přechodem. Podle mapy je to vrchním (Krakovec) blíž, ale spodním (Medyka) čeká řidiče lepší cesta, takže je to de facto blíž, a tak jsme nakonec jeli spodem.

Čekání na polsko-ukrajinské čáře jsme si zpříjemnili opravou relé, které mi cestou několikrát vypadlo, při čemž Štěpánovi jeho rychlé manévrování můžu jen závidět. Výměna relátka za relé od houkačky. Nemohli jsme troubit; aspoň se dalo šlapat na plyn, což se zdánlivě jevilo jako důležitější.

UKRAJINSKÉ HRANICE

Kdo jste někdy jeli přes ukrajinské hranice, tak víte o čem to je... Nejdřív dvě hodiny popojíždění v koloně k samotnému přechodu, tam na polský straně hladký průběh, aby nám na tý ukrajinský dal tamní oficír kartičku se čtyřma políčkama.

Zábava na následující hodiny. Orientační jízda celním prostorem. Vždycky nám kdosi dal cosi, aby nám to někdo jiný vzal a dal nám kus čehosi pro kohosi. Zkrátka, do čtyř políček patřila čtyři razítka. Každý druhý oficír nám dal bumážku a jelo se zkoušet k dalšímu.

Ten poslední po nás deset minut dupal za to, že nemáme vyplněné imigrační kartičky. Odešli jsme je, jakože hledat; někoho jsme se zeptali, ten nás poslal do dalšího okýnka, k další postavičce našeho komixu, ta k další; bubliny nám domalovávali oni oficíři.

Po našem návratu do kanceláře toho nejvyššího, kde jsme, jakože neúspěšně kartičky hledali, nám formuláře nakonec s nepopsatelným výrazem ve tváři nejdůležitější muž vesmíru přece jen podal.

Mimochodem, celou tu dobu jsme brzdili kolonu za náma. Na přechod jsme dorazili ve 13:20 a opustili jeho brány přesně v 19:50.

VÝLOV HLAV VE LVOVĚ

Zády k přechodu záhy měníme Eura (7,25 hr/1 EUR), kupujeme benzín (4,25 hr/l). Tentokráte už musí stačit 92oktanový, ne že by 95ka nebyla, ale je o dost dražší. Pokud máte zájem, k dispozici je i 76- nebo 82oktan.

Hodinku od hranic nás už čeká Lvov. S Jirkou a Tomášem se máme sejít u hlavního vlakového nádraží mezi sedmou a osmou, což už teď nestíháme. Lvov je bludiště, doporučuju sehnat si mapu. A stabilizátor, aby se dalo z mapy číst. Kočičí hlavy. Ty nejpříšernější dlažební kostky nemající pravidelný tvar ani velikost. Bílina na entou.

Ani koleje v Česku tak luxusní jako na Ukrajině nemáme. V některých úsecích evoují spíše ocelovou drážku mezi těma kostkama. Škodověnky po nich ale jezdily docela svižně, rozhodně rychleji než pražská Porschata.

ČEKÁNÍ NA TRAKTOR

Nechtělo se nám platit za parkování u nádraží jenom kvůli nástupu a naložení věcí, tak jsme zastavili v protisměru mezi ostrůvkama autobusů - byli z nás očividně nadšení.

Vyrážíme ze Lvova. Mapa nás naštěstí vyvedla z říše kočičích hlav ven. Značek je podél silnic minimum, a tak se v dalším průběhu cesty orientujeme především podle kolejí, slunce nad obzorem nebo tvaru křižovatek.

Vyjeli jsme z města ještě za světla, ale záhy se začalo rychlostí světla stmívat; za pár minut byla úplná tma. Cesta směrem na Rivne samej remont, samá objížďka. V místě remontů zas tak neskutečnej povrch, že ta tma kolem se zdála být až příliš skutečná. Asfalt sedřenej na šutry a hlínu, hrozný díry, který je třeba objíždět, do toho kamiony řítící se v protisměru. Ne, nedá se jet ve tmě, nemáme na to koule.

Sjíždíme na vedlejší cestu, z ní na polní, jedem dvě stě metrů a spíme. Stan se stavět nechce, ležíme na polní cestě před autem. Snad nepojede traktor...

Zápis z druhého dne, hledejte zde.

text: Aleš Gill